What do you think?
Rate this book
The Axe
Alongside Kundera's The Joke, The Axe was one of the most influential novels to appear in Czechoslovakia during the cultural awakening of the 1960s.
In late Sixties Czechoslovakia, communist ideology is failing. A disillusioned middle-aged journalist retreats from the politics of Prague to the Moravian countryside of his youth. There he rediscovers the complex relationship with his dead father, a communist crusader. But when the journalist is accused of disgracing his father and his proletariat background, he realizes that he, too, is a leader—and that the stakes are now reversed.
In late Sixties Czechoslovakia, communist ideology is failing. A disillusioned middle-aged journalist retreats from the politics of Prague to the Moravian countryside of his youth. There he rediscovers the complex relationship with his dead father, a communist crusader. But when the journalist is accused of disgracing his father and his proletariat background, he realizes that he, too, is a leader—and that the stakes are now reversed.
223 pages, Library Binding
First published January 1, 1966
18 people are currently reading
223 people want to read
About the author
Ludvík Vaculík
50 books30 followersLudvík Vaculík was a Czech writer and journalist. He was born in Brumov, Moravian Wallachia. A prominent samizdat writer, he was best known as the author of the "Two Thousand Words" manifesto of June 1968.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 24 of 24 reviews
August 7, 2020
Na malém rozsahu velký český román. Snad žádnou větu by nešlo beze škody vyhodit, v každé je konflikt. Tyhle se mi líbily ještě víc než jiný:
„jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes“
„Tady už ani nejde o pomoc,“ řekl jsem, „tady jde o to aspoň zařvat!“
„Nejhroznější je,“ odpověděl, „když nevíš, nejsi-li zbabělý.“
„Získal jsem nesmírně mnoho: původní ostré vědomí.“
„jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes“
„Tady už ani nejde o pomoc,“ řekl jsem, „tady jde o to aspoň zařvat!“
„Nejhroznější je,“ odpověděl, „když nevíš, nejsi-li zbabělý.“
„Získal jsem nesmírně mnoho: původní ostré vědomí.“
September 29, 2021
Dlouho mě román tak nenadchnul. Tedy předně, román v klasickém smyslu bych to možná ani nenazval - celá pozornost je pouze na postavách, jejich činy či dej jsou upozaděny na úkor až básnické výpovědi o životě, vztahu otce a syna, úloze a smyslu principů a disentu ve společnosti a v posledku výsměchu tomu všemu. Největší dramata se pak nedějí hrdinovi, ale kolem něj, dotýkají se ho jako vzdálené ozvěny vyprávěné tak, že se kolem nich stejně jako v skutečnosti dny, týdny a roky krouží a nakonec se rozseknou v jediné anekdotě, třech větách.
Kdo má základní orientaci v dobových problémech a dokáže z náznaků vyčíst obraz nebo má aspoň soucit s tím, co to znamená růst do středního věku (nebo do něj přes plot koukat z Mládí 2) si Sekeru myslím užije. Fascinující je i tím, jak dokáže být zároveň nesmírně lyricky rozkecaná a zároveň v podstatě úsporná, žádná vata, každý odstavec je aspoň slabými žilkami napojen na hlavní kmen.
Kdo má základní orientaci v dobových problémech a dokáže z náznaků vyčíst obraz nebo má aspoň soucit s tím, co to znamená růst do středního věku (nebo do něj přes plot koukat z Mládí 2) si Sekeru myslím užije. Fascinující je i tím, jak dokáže být zároveň nesmírně lyricky rozkecaná a zároveň v podstatě úsporná, žádná vata, každý odstavec je aspoň slabými žilkami napojen na hlavní kmen.
April 22, 2017
Nie była to łatwa lektura. Książki Vaculika nie da się przeczytać jednym tchem, nie jest to też literatura do pociągu, a raczej do zacisznego kąta, gdzie nic nie będzie czytelnika rozpraszać. Mnie chwilami trochę frustrowała narracja - brak chronologii, strumień świadomości, nagłe przeskoki między głosami syna i ojca - lecz mimo to bardzo doceniam treść tej książki i w sumie wszystko układa się ostatecznie w sensowną całość.
Powieść Vaculika, napisana w latach 60. (a przetłumaczona na język polski dopiero niecałe dwa lata temu) to historia rodziny, a zwłaszcza relacji bezimiennego narratora z ojcem, osadzona w realiach powojennej i komunistycznej Czechosłowacji. Narrator jest praskim dziennikarzem, który wraca w rodzinne strony, na Morawy, by dokonać swego rodzaju życiowego bilansu. Wspomina swoje dzieciństwo, dojrzewanie, i przede wszystkim nieżyjącego już ojca, prostego człowieka, który ślepo wierzył w ustrój i niestety bardzo się nim rozczarował. Tak, jak cała Czechosłowacja. Syn odkrywa, że choć całe życie dążył do tego, by być inny, niż ojciec, powielił bardzo wiele z jego zachowań i wpadł w podobną pętlę. W rodzinne strony przybył z powodu konfliktu w pracy, gdyż jego sposób dziennikarzenia nie przypadł do gustu reżimowi. I to właśnie rozliczenie z własną przeszłością i z rodziną są głównym tematem tej powieści; widmo i absurdy komunizmu stanowią wprawdzie integralną część historii, lecz są bardziej tłem, niż głównymi bohaterami. I chyba to właśnie sprawia, że książka ta pozostaje nadal aktualna, jej wydźwięk jest ponadczasowy.
Jak przystało na czeską literaturę, znajdziemy tu też sporo myśli, które chyba tylko Czesi potrafią tak wyrazić, żeby człowiek parsknął śmiechem, a następnie pokiwał głową nad ich prawdziwością. Żeby nie być gołosłowną:
"Z tego, co dotychczas powiedziałem wynika, że dobrze byłoby wygrzebać się z sentymentalnego kosza, by zrobić coś całkiem praktycznego, i powiem to wprost, iść do sklepu po wkładki do butów."
"Moje dziecięce przeczucia się sprawdziły. Człowiek nie powinien tak dążyć do poznania wszystkiego, co na świecie mają i co robią. Nie powinien wciąż porównywać się z innymi ludźmi, a różnicy zawsze interpretować na swoją niekorzyść. Nie powinien tak się starać, by trzymać z czymś krok, bo zazwyczaj wszystko kroczy do rzyci."
"To jest właśnie cały ten czeski wynalazek: sterroryzować się tak demokratycznie, że nawet nie ma na kogo dokonać zamachu."
Bywa lapidarnie, choć też uniwersalnie:
"(...) w naszych rękach leży decyzja, na jak wielkie kurwy ten naród może sobie pozwolić."
Bywa też filozoficznie i znów - bardzo trafnie:
"Dziś uważam, że jedynie bracia bliscy wiekiem rodzą się naprawdę jako bracia, natomiast jeśli dzieli ich różnica wieku, muszą dopiero stać się braćmi z biegiem lat."
"A przecież najlepszą rzecz w swoim życiu człowiek powinien zrobić szybko, dopóki jest trochę dobry. Niestety sprzeczność, której nie da się pogodzić, tkwi w tym, że dobra rzecz powinna być mądra, lecz mądrość pojawia się w wieku, kiedy od dawna nie jesteśmy nieugięci i kiedy nasza słabość podszeptuje: zostawmy to kolektywowi, on ma większą głowę."
W pierwszym odruchu dałam książce Vaculika trzy gwiazdki, lecz po napisaniu tego tekstu i przemyśleniu doszłam do wniosku, że to utwór, którego moc dociera do czytelnika z opóźnieniem. Trzeba więc nie tylko czytać go w skupieniu, powoli, ale także dać sobie czas na jego przetrawienie. Zdecydowanie polecam "Siekierę" i przy okazji chylę też czoła przed tłumaczem, który świetnie poradził sobie nie tylko z mocno zagmatwanym tekstem, ale też z przekładem praskiej gwary.
Powieść Vaculika, napisana w latach 60. (a przetłumaczona na język polski dopiero niecałe dwa lata temu) to historia rodziny, a zwłaszcza relacji bezimiennego narratora z ojcem, osadzona w realiach powojennej i komunistycznej Czechosłowacji. Narrator jest praskim dziennikarzem, który wraca w rodzinne strony, na Morawy, by dokonać swego rodzaju życiowego bilansu. Wspomina swoje dzieciństwo, dojrzewanie, i przede wszystkim nieżyjącego już ojca, prostego człowieka, który ślepo wierzył w ustrój i niestety bardzo się nim rozczarował. Tak, jak cała Czechosłowacja. Syn odkrywa, że choć całe życie dążył do tego, by być inny, niż ojciec, powielił bardzo wiele z jego zachowań i wpadł w podobną pętlę. W rodzinne strony przybył z powodu konfliktu w pracy, gdyż jego sposób dziennikarzenia nie przypadł do gustu reżimowi. I to właśnie rozliczenie z własną przeszłością i z rodziną są głównym tematem tej powieści; widmo i absurdy komunizmu stanowią wprawdzie integralną część historii, lecz są bardziej tłem, niż głównymi bohaterami. I chyba to właśnie sprawia, że książka ta pozostaje nadal aktualna, jej wydźwięk jest ponadczasowy.
Jak przystało na czeską literaturę, znajdziemy tu też sporo myśli, które chyba tylko Czesi potrafią tak wyrazić, żeby człowiek parsknął śmiechem, a następnie pokiwał głową nad ich prawdziwością. Żeby nie być gołosłowną:
"Z tego, co dotychczas powiedziałem wynika, że dobrze byłoby wygrzebać się z sentymentalnego kosza, by zrobić coś całkiem praktycznego, i powiem to wprost, iść do sklepu po wkładki do butów."
"Moje dziecięce przeczucia się sprawdziły. Człowiek nie powinien tak dążyć do poznania wszystkiego, co na świecie mają i co robią. Nie powinien wciąż porównywać się z innymi ludźmi, a różnicy zawsze interpretować na swoją niekorzyść. Nie powinien tak się starać, by trzymać z czymś krok, bo zazwyczaj wszystko kroczy do rzyci."
"To jest właśnie cały ten czeski wynalazek: sterroryzować się tak demokratycznie, że nawet nie ma na kogo dokonać zamachu."
Bywa lapidarnie, choć też uniwersalnie:
"(...) w naszych rękach leży decyzja, na jak wielkie kurwy ten naród może sobie pozwolić."
Bywa też filozoficznie i znów - bardzo trafnie:
"Dziś uważam, że jedynie bracia bliscy wiekiem rodzą się naprawdę jako bracia, natomiast jeśli dzieli ich różnica wieku, muszą dopiero stać się braćmi z biegiem lat."
"A przecież najlepszą rzecz w swoim życiu człowiek powinien zrobić szybko, dopóki jest trochę dobry. Niestety sprzeczność, której nie da się pogodzić, tkwi w tym, że dobra rzecz powinna być mądra, lecz mądrość pojawia się w wieku, kiedy od dawna nie jesteśmy nieugięci i kiedy nasza słabość podszeptuje: zostawmy to kolektywowi, on ma większą głowę."
W pierwszym odruchu dałam książce Vaculika trzy gwiazdki, lecz po napisaniu tego tekstu i przemyśleniu doszłam do wniosku, że to utwór, którego moc dociera do czytelnika z opóźnieniem. Trzeba więc nie tylko czytać go w skupieniu, powoli, ale także dać sobie czas na jego przetrawienie. Zdecydowanie polecam "Siekierę" i przy okazji chylę też czoła przed tłumaczem, który świetnie poradził sobie nie tylko z mocno zagmatwanym tekstem, ale też z przekładem praskiej gwary.
March 3, 2020
Uff, to bylo něco. Oceňuji nářečí. Toť vše.
March 17, 2022
Na začátku avizovaná návštěva bratra řidiče se odehraje, jenže až o 200 stran později. Mezi tím jsme lapeni do vypravěčského proudu, v němž se mísí všechny časy (někdy i na bázi odstavce či věty), střídají se jazykové roviny a vkládají se dopisy a deníky. Spontánní vypravěčství však nedělá z díla neučesaný balast (i těch tropů a čehosi není moc, obrazná pojmenování typu "jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes" konvenují s předkládaným prostředím), ale pečlivě komponovaný proud asociací, které utváří paměť člověka. A je to dobrý proud.
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní Foto Tatra Trenčín.
(s. 25-26)
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní Foto Tatra Trenčín.
Na nové asfaltce je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců. Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují své sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vyházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavázejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nabývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. Generace tak silná jak býk před sklonkem mužného věku, prudký a navíc odporně žárlivý, protože ho v mládí k ničemu nepustili.
(s. 25-26)
November 20, 2022
Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.
October 4, 2015
Niby zwyczajna opowieść o rodzinie, o pokoleniach i wspomnieniach sprzed lat, a tak naprawdę poruszający powrót do historii i widma reżimu, który kładzie się cieniem na rzeczywistość.
November 5, 2017
To není kniha, to je jeden celý život. Lituju, že nemůžu dát šest hvězd.
May 30, 2024
Když porovnám román SEKYRA s románem MORČATA, tak se mi rozhodně lépe četla kniha Morčata. Sekyra se mi četla docela těžkopádně.
Román Sekera vyjadřuje kritické zhodnocení skutečného stavu společnosti za vlády KSČ. Hlavní postavou je český novinář, který vzpomíná na mládí svého táty, který byl tesař a vykonával funkci KSČ. Zajímavé bylo, že jeho táta pracoval určitý čas v Persii. Líbily se mi vzpomínky na mládí a různé události, které autor prožil s tátou a svými sourozenci. Měl 2 bratry a sestru. Bylo mi líto také jeho táty, komunisty, protože někteří lidé mu podrážely nohy a nacházel se ve složité situaci a upřímně věřil v ideály KSČ.
Střídají se části ze současnosti a z minulosti, které volně navazují na sebe. V tomto ohledu jsem musel být více ostražitý, o kom se vlastně píše. Stalo se mi totiž, že jsem se do toho někdy zamotal.
V románu se vyskytuje politika a kritika minulého vládnutí KSČ. Je zde také nastolena otázka vznikajících JZD. Byla to velmi složitá situace, jelikož někteří lidé chtěli vstoupit do JZD a někteří nikoliv a tím pádem si nad sebou a svými rodinami podepsali ortel!
V románu se nacházejí autobiografické prvky a slovácké nářečí.
Ačkoliv se mi kniha nečetla úplně jednoduše, nelituji, že jsem si knihu přečetl.
Autor napsal:
"Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce… Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!"¨
"Sekeru jsem psal svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí."
Možná si ještě časem přečtu knihu ČESKÝ SNÁŘ anebo by mě ještě lákaly fejetony.
Citáty:
Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školení poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění.
Dnes ovšem vím, jak mu ta myšlenka vskočila do hlavy a co bylo za jeho slovy, protože dnes už chápu nezměrně víc z poloh, do nichž nás dostává život. Poznal jsem, že někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít – a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno. Jsem dosud dosti zdráv, tudíž nemohou si na mne supové a šakalové činiti nároku… Až na to Kaspické moře, které nestojí před mýma nohama, jako před jeho stálo, a na ty šakaly, jejichž bezmezné nároky nemohly živým vadit.
Kdo je postižen, ten je zralý brát fakta na vědomí a udělá taky nejlíp. Kdo je však vytváří, nedozrál k jejich poznání. Vyzařuje svými činy ven, nemá žádnou vnitřní bolest a nemá smysl obracet ho k ní a říkat mu: Všeho do času!
Román Sekera vyjadřuje kritické zhodnocení skutečného stavu společnosti za vlády KSČ. Hlavní postavou je český novinář, který vzpomíná na mládí svého táty, který byl tesař a vykonával funkci KSČ. Zajímavé bylo, že jeho táta pracoval určitý čas v Persii. Líbily se mi vzpomínky na mládí a různé události, které autor prožil s tátou a svými sourozenci. Měl 2 bratry a sestru. Bylo mi líto také jeho táty, komunisty, protože někteří lidé mu podrážely nohy a nacházel se ve složité situaci a upřímně věřil v ideály KSČ.
Střídají se části ze současnosti a z minulosti, které volně navazují na sebe. V tomto ohledu jsem musel být více ostražitý, o kom se vlastně píše. Stalo se mi totiž, že jsem se do toho někdy zamotal.
V románu se vyskytuje politika a kritika minulého vládnutí KSČ. Je zde také nastolena otázka vznikajících JZD. Byla to velmi složitá situace, jelikož někteří lidé chtěli vstoupit do JZD a někteří nikoliv a tím pádem si nad sebou a svými rodinami podepsali ortel!
V románu se nacházejí autobiografické prvky a slovácké nářečí.
Ačkoliv se mi kniha nečetla úplně jednoduše, nelituji, že jsem si knihu přečetl.
Autor napsal:
"Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce… Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!"¨
"Sekeru jsem psal svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí."
Možná si ještě časem přečtu knihu ČESKÝ SNÁŘ anebo by mě ještě lákaly fejetony.
Citáty:
Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školení poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění.
Dnes ovšem vím, jak mu ta myšlenka vskočila do hlavy a co bylo za jeho slovy, protože dnes už chápu nezměrně víc z poloh, do nichž nás dostává život. Poznal jsem, že někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít – a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno. Jsem dosud dosti zdráv, tudíž nemohou si na mne supové a šakalové činiti nároku… Až na to Kaspické moře, které nestojí před mýma nohama, jako před jeho stálo, a na ty šakaly, jejichž bezmezné nároky nemohly živým vadit.
Kdo je postižen, ten je zralý brát fakta na vědomí a udělá taky nejlíp. Kdo je však vytváří, nedozrál k jejich poznání. Vyzařuje svými činy ven, nemá žádnou vnitřní bolest a nemá smysl obracet ho k ní a říkat mu: Všeho do času!
May 13, 2020
Živel. Niekedy „neurvalej“, inokedy „paličatej“, ale jedno mu neberme: tento človek mal človeka rád. A to že ho veľmi dobre poznal mu v tom vôbec neprekážalo. Takýto pocit vo mne ostal.
Ale takto, nie že by iní spisovatelia nemali ľudí radi. To majú, a niektorí o tom aj priamo píšu, ale len málokto dokáže ten stroj v sebe samom namazať tak samozrejme ako Vaculík. Tak, aby to čitateľ vycítil na prvú. Ak život podlieha silám, ktoré sú prirodzene nespútané, tak presne takto samozrejme Vaculík píše. A čo je samozrejmé je aj pravdivé, no nie?
Čítanie Vaculíka je nielen sledovanie konkrétnej témy (zväčša výraznej) a konkrétneho deja (zväčša nevýrazného), ale hlavne vnímanie samotného Vaculíka v nich. Čítanie Vaculíka je vlastne čítanie Vaculíka. Životnú látku uchopuje cez „svéráz“ a ten ďalej pomocou nádherného jazyka originálne pretvára. Ako skvelý literát si, pochopiteľne, ľahko našiel formálny rámec na to, aby bol jeho „svéráz“ čitateľsky pútavý. Čitateľov naberal postupne, ale myslím si, že najviac si ich získal v druhej polovici 60.rokov, keď publikoval práve román Sekyra.
Hlavný hrdina, pražský spisovateľ a redaktor, rozumej Vaculík, sa na chvíľku utieka do rodného hniezda kdesi vo valašských horách, aby si tam umyl dušu z pražského prachu, uvážil svoju existenčnú situáciu (práve totiž prišiel o miesto pre stranícku nedisciplinovanosť) a ozrejmil si svoj mravný profil. Medzi dvoma letnými návštevami, v rodičovskom dome u sestry a u brata šoféra v okolí, podniká prechádzku údolím horského potoka a po stopách svojho detstva. Tá prechádzka je vlastne všetkým, čo sa tu prítomne deje. Hlavným nositeľom mravného očarenia sú však v knihe ľudské charaktery, predovšetkým spisovateľov otec.
A dosť. Len dodám, že motívy zodpovednosti, charakternosti, úcty k človeku, ale aj úcty k prírode, k vzdelaniu a vlastne základnej slušnosti, ktorými Sekyra zarezáva do živého, sú večné.
Ale takto, nie že by iní spisovatelia nemali ľudí radi. To majú, a niektorí o tom aj priamo píšu, ale len málokto dokáže ten stroj v sebe samom namazať tak samozrejme ako Vaculík. Tak, aby to čitateľ vycítil na prvú. Ak život podlieha silám, ktoré sú prirodzene nespútané, tak presne takto samozrejme Vaculík píše. A čo je samozrejmé je aj pravdivé, no nie?
Čítanie Vaculíka je nielen sledovanie konkrétnej témy (zväčša výraznej) a konkrétneho deja (zväčša nevýrazného), ale hlavne vnímanie samotného Vaculíka v nich. Čítanie Vaculíka je vlastne čítanie Vaculíka. Životnú látku uchopuje cez „svéráz“ a ten ďalej pomocou nádherného jazyka originálne pretvára. Ako skvelý literát si, pochopiteľne, ľahko našiel formálny rámec na to, aby bol jeho „svéráz“ čitateľsky pútavý. Čitateľov naberal postupne, ale myslím si, že najviac si ich získal v druhej polovici 60.rokov, keď publikoval práve román Sekyra.
Hlavný hrdina, pražský spisovateľ a redaktor, rozumej Vaculík, sa na chvíľku utieka do rodného hniezda kdesi vo valašských horách, aby si tam umyl dušu z pražského prachu, uvážil svoju existenčnú situáciu (práve totiž prišiel o miesto pre stranícku nedisciplinovanosť) a ozrejmil si svoj mravný profil. Medzi dvoma letnými návštevami, v rodičovskom dome u sestry a u brata šoféra v okolí, podniká prechádzku údolím horského potoka a po stopách svojho detstva. Tá prechádzka je vlastne všetkým, čo sa tu prítomne deje. Hlavným nositeľom mravného očarenia sú však v knihe ľudské charaktery, predovšetkým spisovateľov otec.
A dosť. Len dodám, že motívy zodpovednosti, charakternosti, úcty k človeku, ale aj úcty k prírode, k vzdelaniu a vlastne základnej slušnosti, ktorými Sekyra zarezáva do živého, sú večné.
December 2, 2018
Tuhá kniha. Před deseti leti by se mi určitě nelíbila, a možná si to ještě pár let musí sednout, abych opravu vědel, o čem mluvím, když mluvím o tom, že je to stěžejní text, ale přesto si dovolím pochválit ho už nyní. Klade urputný odpor. Vypravěči a časová pásma se střídají bez jediného pokrčení rameny, svéhlavá čestina, o níž se autor na nejednom místě vyjadřuje jako o jediné správné, je pohraničním hybridem, který působí dojmem, že má za úkol především jít proti srsti, ostatně, tak jako celá autorská postava promítnuta do tohoto i jiných Vaculíkových textů. Je nepředvídatelný, ustavičně mění směr, přesto mu nemožno vytýkat nějakou rozháranost či nekonzistentnost, zůstává v korytě, limitně rozbouřený. A při tom všem píše třebas toto. "Stala sa do očí nebijící chyba: lidé příliš pomaly budují svá sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vycházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavazejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nadbývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý."
to-keep-reference
February 22, 2019En 1966 Ludvík Vaculík publicó El hacha, un relato de ficción basado en los ideales comunistas de su propio padre —y en la subsiguiente desilusión del hijo—.
Posguerra Pág.562
Posguerra Pág.562
Read
February 27, 2022In the days leading up to the Prague Spring, a dissident journalist returns to his village to ponder the life and career of his father, a sincere if imperfect communist. Excellent. A profound and sincere meditation on legacy, morality, family, all the important things. Vaculik was a great talent, and this is a gorgeous, complex, thoughtful book. Worth your time.
September 18, 2025
Tento postmoderný časopriestorový hlavolam s trochou lyrických kudrliniek, za ktoré môžu hory Bielych Karpát, by anglo-americkej beletrii hádam nikdy nemohol vzniknúť. Že to mozem citat v origináli - za to su naveky rád.
ps. Do povinného čítania na strednej by som to asi nedala, lebo Vaculíkova Sekyra vyžaduje čerstvo dovyvinutý prefrontálny kortex.
ps. Do povinného čítania na strednej by som to asi nedala, lebo Vaculíkova Sekyra vyžaduje čerstvo dovyvinutý prefrontálny kortex.
August 2, 2025
nevim co rict, strasne to overthinkuju... no proste me ta kniha naprosto odrovnala. zpocatku jsem se trochu obavala, ze ten vaculikuv styl nezvladnu, ale namisto toho jsem si ho uplne zamilovala. po cely cas cteni me naplnoval takovy divny teskny pocit, ale preci jsem ani jednou nebrecela, wow... strasne me prekvapilo, jakym zpusobem pracoval s casem, jak mezi casovymi linkami bez potizy proplouval a jak se mu podarilo, aby to bez okatych oddelu bylo naprosto pochopitelny. nevim, proste nadherny.
April 11, 2019
90 % času přemýšlíte, kdo ten příběh vlastně vypráví a ještě k tomu jste zmateni, protože nevíte pořádně "vo co go".
February 18, 2020
Po dlouhé době klasika, která mě neoslovila. ☹️
Read
March 8, 2025Kdo je tady hrdina? Jazykově i stylisticky unikátní dílo. Fantastická výpověď, která si podle mě bere z Joyceova Odeyssea - a dává Topolově Noční práci.
March 14, 2017
Francek zůstal při manévrech pod tankem, Bohuš skočil v Ostravě z nového křivého okna, protože prohrál v kartách, Láďa je v Indii, pod Vinckem chytla od cigarety matrace a on se udusil. Takhle popisuje Vaculík v Sekyře svoje kamarády z mládí a já tak musim dát rovnou hvězdičku navíc, protože takhle přesně zněj Paliho historky o kamarádech z Hostima.
Vaculíkova Sekyra je autobiografickej příběh komunistický rodiny ze Slovenska. Otec byl po válce nějakou dobu v Iránu a jeho děti s mámou čekali doma. Když se otec vrátí stane se předsedou JZD a mladej socialistickej intelektuál Vaculík, vystudovanej novinář z Prahy, líčí jak je celej ten kolektivistickej konstrukt pošahanej. Chápu, že v roce 1966 to byl podobnej literární dynamit jako moc velký prsa v moc malý podprsence.
Hodně se mi líbilo slovenské přísloví "Dal vzal, kočce řiť olízal”. Celkem 7/10, protože zjišťuju, že s přibývajícím věkem mám slabost pro českou literaturu s touto tématikou. A taky pro láhev dobrého bebénu.
Vaculíkova Sekyra je autobiografickej příběh komunistický rodiny ze Slovenska. Otec byl po válce nějakou dobu v Iránu a jeho děti s mámou čekali doma. Když se otec vrátí stane se předsedou JZD a mladej socialistickej intelektuál Vaculík, vystudovanej novinář z Prahy, líčí jak je celej ten kolektivistickej konstrukt pošahanej. Chápu, že v roce 1966 to byl podobnej literární dynamit jako moc velký prsa v moc malý podprsence.
Hodně se mi líbilo slovenské přísloví "Dal vzal, kočce řiť olízal”. Celkem 7/10, protože zjišťuju, že s přibývajícím věkem mám slabost pro českou literaturu s touto tématikou. A taky pro láhev dobrého bebénu.
October 25, 2015
50 lat jakie minęło od ukazania się tej książki, nie osłabia ani trochę jej wymowy. Że ukazuje się po polsku dopiero teraz, to kolejny dowód jak równie durny co zbrodniczy był ten"realny socjalizm". Warto czytać, by nie zapomnieć, by nigdy nie doszło do jakiekolwiek powtórki. Kawał niezwykle dobrej literatury.
May 17, 2013
"Why struggle so hard to keep up with this or that when, for the most part, it's heading for the arse-hole."
June 12, 2015
Děsně se mi líbí Vaculíkův styl. Jenže jsem tomu prostě nerozuměla a děsně jsem se ztrácela.
Read
April 30, 2016Jedna z těch knih, které člověk čte "jen" kvůli škole... ačkoli chápu to, co představuje a ukazuje důležitého, musím říc, že mě sama o sobě nezaujala.
Read
February 20, 2025overwhelming, ale hezky
Displaying 1 - 24 of 24 reviews