Opět (Kulhánek podruhé, eeey) mi to připomíná doby, kdy jsem pařil klasické strílečky - DOOM, Wolf 3D (Wolfenstein 3D). 'Cesta krve' spolu s 'Vládci strachu' patří mezi raná dílka autora, kterých se Kulhánek "de facto zřekl jako nezdařilých a odmítá povolit nová vydání". Jenže zatímco dnešní gamebooky jsou nerdovské a pokračovatelé kulhánkovského kultu příliš zahledění do toho být alespoň něco, Kulhánek je ten, co to mísí dobře dohromady a dělá to ve velmi specifickém stylu. Dává vám přijatelné detaily okolo zbraní, způsobů zabíjení, jde z "lokace do lokace", baví tu a tam hláškami, příběh vás připoutá a vy jdete s ním, tentokrát s hrdinou, který se rozhodne dát si dovolenou na chalupě, někdy okolo roku 2060, kdy se Česko nachází ve světě ekoterorismu. Maxmilián se posléze musí vypořádávat s vlky a s pavouky (DIFFICULTY: Easy), brzy se však vyzbrojí (dvouhlavňovkou, jak jinak) a zjistí, že se svět nachází v apokalyptickém zombielandu, kde jsou „mrtváci“ a ufouni, kteří lítají v „popelnicích“. Následně Max narazí na němého kluka (Jonáš), o nějž se rozhodne postarat, zatímco se současně probouzí Ten Druhý, Maxovo schizoidní druhé já (intrusive thoughts), které má plno věcných připomínek a hraje po většinu příběhu třetí postavu - kniha pak sama tak nějak přepne a jede na autopilota, survival mode. Obtížnost i realita toho, co se děje, se stupňuje, stejně jako v každé hře, která má příběh, začínáte zlehka (haha, Dead Space 2), musíte najít zbraně, pak přichází i silnější nepřátelé, jak nabíráte lepší výzbroj (Plzeň), hra je těžší... až nakonec i zde hrdina pokračuje ve vytuněné futuroverzi transportéru Alvis Saladin do střední Afriky, kde pak příběh končí. Podobně i ve hrách může vše působit jako jeden veliký špatný sen pro hlavního hrdinu, sen, kterým se musíte probojovat (Max Payne 2). Tohle je mentalita, ke které jsou muži odmala vedeni. Tohle zápolení, touha vyhrát, jít skrz... někteří říkají, že není lepší pocit, než zvítězit (třeba v kleci, adrenalin rush), téměř absolutně zničený, vyčerpaný, krvácející, dohnaný na hranici toho, co dokáže fyzicky snést (ale to se hodně odráží od toho, v jaké je kondičce). Ač to může působit „z cesty“, je to trochu jako McCartyho 'Cesta' - snaha o přežití, putování dvojice, ale samozřejmě v dost odlišném kabátě. Nebavilo mě to tolik jako opening u 'Vyhlídky na věčnost' (nemůžu se doteď vzpamatovat z toho, jak se hrdina sprchuje a u toho mu hraje 'Mann gegen mann' od Rammsteinů, což mi připadá tak dokonale specifický), ačkoliv začátek mi přišel nejpůsobivěji napsaný, člověk tak nějak čeká, o čem tenhle Kulhánek na začátku bude, proč to všichni tak žerou a v hlavě si nemůžu říct víc než pár věcí, jakože, je to hodně z „pohledu první osoby“ a jsme „hodně v hlavě hrdiny“. Do jisté míry je to jako poslouchat, pozorovat, sledovat takový nekonečný monolog autora, co si předříkává ve své hlavě, alespoň tak mi to přišlo. Je to béčková sranda, která je hlavně napsaná správně(!), ale myslím si, že argumenty "není to nejlepší Kulhánek" některých taky chápu, kniha mohla být o polovinu kratší, nebo klidně i dvakrát tak delší a bylo by to asi nastejno, druhá půlka začne být v klasickém „kam teď?“ dějství. Dokážu pochopit, že pokud to člověka nechytí naplno, začne ho to (speciálně v druhé polovině) hypnotizovat do určité nudy. Kdybych byl pořád ten kluk, co začal číst v asi třinácti letech trochu víc a tehdy hlavně Warhammer sérii o 'Zabíječi' - temný svět, hodně zabíjení, kopy nepřátel, nekončící válka, čtyři bohové Chaosu, všude bestie, zplozenci zla, tehdy by byl Kulhánek asi můj jam-jam-jam... jam-jam-jam... Bůh, protože bych si řekl, že máme někoho, kdo umí psát hrdiny, co jsou vtipní chytrolíni, ale zároveň umí řezat věci a rozstřílet věci na sračku (very czecho). Se zpožděním ale přichází jiná perspektiva. A to jest o hvězdu méně. Škoda přepálených částek za kopie, které stály dřív řádově 160, ale i to tomu dodává onen mýtický kulhánkovský odér. Cením lidi, co to načítají pro ty, co si to nehodlají opatřit za řádově desetitisíce, protože jinak bych se k tomu asi nedostal. Ale je to fajn a svoje místo v naší kotlině to určitě má. Navíc, není to snadný, ale vždycky když se objeví někdo, novej zjev, co přinese něco zábavnýho a novýho, najdou se lidi, co začnou, ať už jako fans (což je v pohodě), nebo z vlastního neumětelství (neoriginality, nemožnosti být kreativní), zkrátka jen obšlehnou koncept... ale tady je asi ten největší rozdíl, jestliže parafrázujete, tak se umění vyvíjí, je to omage (pocta) a vlastní verze myšlenky, je to něco nového... ale pokud se jen snažíte napodobovat, být totéž, jen ve svém já (Em's Stan). Je to trochu jako když se snažíte o to, aby se něco nestalo tak moc, že docílíte právě a přesně toho - tím strachem a přehnanou snaživostí. Kulhánek má hodně lidí, co se snaží psát a být jako on (a tím myslí jeho psaní), protože moc lidí neví, jaký to je být on... na konci dne, tohle mi přišlo solidní, ale určitě ne tak, že bych si z toho sedl na prdel. Na druhou stranu, mě už tyhle žánrové vody tolik neříkají, za mě je to teenagerská zábava a tu už mám dlouho za sebou. 7/10