Pokud se alespoň trochu aktivněji věnujete komiksům, nemohli jste neslyšet jméno Jeff Lemire. A pokud jste slyšeli jméno Jeff Lemire, nemohli jste neslyšet o Essex County. Opus magnum komiksového umělce z Kanady, kterým se navždy zapsal mezi největší komiksové tvůrce. Co je na něm vlastně tak skvělého?
Není to lidská tragédie opřená o velmi jadrné líčení života v koncentračních táborech, nebo o úpadku Íránu, není to epická vesmírná odysea přesahující smysly i koncepty přemýšlení, není to dekonstrukce superhrdinského žánru ani satirické, distopické sci-fi. Je to vyprávění lidech. Nic víc, nic míň. Stejně jako jsou lidské osudy někdy veselé, někdy vítězoslavné a někdy tragické, tak taková je Essex County.
Když uděláte krok dozadu a podíváte se na náměty příběhů s odstupem, zjistíte, že vlastně nejsou nijak převratné. Zasazení do rurální Kanady minulého století je možná celkem netradiční, ale pokud si vyberete libovolnou knihu současné literatury, která má ambici se brát alespoň trochu vážně, najdete velmi podobné motivy, zápletky a témata. Dokonce se tu Lemire občas uchyluje i do bezpečných vod klisché. Kresba je černobílá a až na výjimky nijak zvlášť propracovaná.
Takže proč? Proč Essex County sklízí ohlasy čtenářů i kritiků a Lemira katapultovala na vrchol komiksového průmyslu (fuj, pardon za to slovo)? Provedení. Autenticita. Téma. Tyhle tři věci. To je to kouzlo, které většina komiksových tvůrců neovládne za celý svůj život a Lemire to dokázal relativně brzy (vůbec nezávidím, ani trochu).
Provedení. Chcete být v něčem dobrý? Dělejte to. Dělejte to dlouho, dělejte to s láskou a učte se od lepších. Jiný recept na řemeslné mistrovství v čemkoliv neexistuje.
Lemire ve svých rozhovorech vzpomíná, jak dříve pracoval jako kuchař a po nocích a ve veškerém volném čase kreslil komiksy. Už od mala si osvojoval tvrdou pracovní morálku, bez které na farmě (odkud pochází) nemůžete přežít. Tu samou morálku poté aplikoval na své snahy při tvorbě komiksů. Takový shaolin komiksu.
Dokázal si tak osvojit unikátní vizuální styl a cit pro vyprávění, nad kterým žasnu. Tempo vyprávění je něco, s čím má hodně vypravěčů (nejen) v komiksu problém. Lemire vypráví ale s takovou lehkostí, že kloužete příběhem aniž by to jedinkrát zaskřípalo a při tom prožíváte silné emoce. Provazování časových linií, atmosferických vložek, i zdánlivě nesouvisejících panelů tu funguje jako dobře naolejovaný stroj. Úsporné a efektivní. Nádhera.
Autenticita. Problém, který často mám při čtení nebo sledování filmů/divadelních her, je, že postavám prostě nevěřím. Jejich ztráty a triumfy jsou tak uměle vystavěné, že se vlastně jen koukáte na pohyblivé kulisy. Lemire ale ukotvuje své příběhy v reálných lidských nedorozuměních, neschopnosti komunikace a dalších nedokonalostech lidských vztahů, které formují nás i naše vazby na jiné. Každou postavu jsem tam chápal, s každou jsem cítil a nejednou jsem musel zamačkávat slzu. Tak poznáte autentického vypravěče, příběh má zkrátka substanci.
Téma. To trochu souvisí s předchozím bodem, ale je to v komiksu natolik unikátní úkaz, že to prostě musím vypíchnout. Každý příběh Essex County má svoje téma: Otcové a synové, samota, smíření. Když dokážete vystihnout jedním výrazem celý příběh, víte, že autor někam směřoval, něco se vám snažil sdělit.
To bohužel dnes často nevidíte. Většina komiksů je bohužel plot driven a vy tak maximálně můžete převyprávět, o čem byla hlavní zápletka (někdy ani to ne). Zde je ale každý příběh vlastně esejí na dané téma a ještě se dokáže přirozeně prolínat s dalšími příběhy a tématy, které doplňuje. Majstrštyk.