Hlavním tématem díla je láska dvou mladých lidí, ze dvou sousedních znepřátelených královských rodin, kteří musí kvůli své velké lásce prožít mnoho protivenství a překonat mnoho překážek. Toto téma se vyskytuje i v mnoha jiných literárních či literárnědramatických i audiovizuálních dílech.
Až na občasné přehnaně teatrální projevy (neustálé mdloby a blouznění pro naprosté banálnosti) velmi jímavě a citlivě zpracovaný příběh dvou milenců, jimž okolnosti nepřály v jejich lásce. Taková ztřeštěná verze Romea a Julie.
Kniha Radúz a Mahulena mne lákala hodně dlouho, už od dob mých gymnaziálních studií. A čas na ni přišel až dnes. Nakonec teda knihu opouštím docela rozpačitá a s průměrným hodnocením. Myslím, že to téma dvou znesvářených rodů, které se propojí skrz lásky dvou mladých lidí (každý z jiné strany barikády), je docela nadčasové a mnozí autoři z toho těží dodnes. Je to i v případě Julia Zeyera. Autor tu navíc do toho zakomponoval pohádkové prvky (kouzla), což zase dramatu dodává ještě tzv. "něco navíc". Zeyerův styl psaní je hodně květnatý, košatý - ne každému to asi sedne, zvlášť pokud nejste na takový styl psaní zvyklí. Ne každému se to bude asi číst dobře, ale mně se to docela líbilo. Přesto hodnotím třemi hvězdami. Asi jsem měla příliš velká očekávání, co se týká toho, co mi příběh bude umět předat. Ať se snažím jakkoliv, úplně nedokážu odhadnout, co přesně jsem si měla odnést. Uznávám, bylo to kouzelné, ty rodinné sváry tu jiskřily, líbil se mi ten jazyk. Ale nevím, asi jsem čekala ještě něco "víc". Že mne to třeba nějak zasáhne. Nebo že si budu moci odnést nějaké ponaučení, emoci či nějakou nosnou myšlenku. A jestli tu něco takového je, tak já to bohužel nenašla. :-(
No, on je to prostě archetypální pohádkový příběh, s ním si člověk moc interpretačně nevyhraje. Čtenářsky velmi příjemný, byť toho za těmi vznešenými slovíčky zas tolik není. Ale zajímavý prvky lze najít určitě, líbily se mi náznaky symboliky (bílá srna), opakující motiv vztahu k zemi, když už nezbývá nikdo jiný – a přestože je v díle patrný národovecký charakter, zde bych si rád myslel, že se jedná spíše o sepjetí s přírodou, s níž si i při vylíčení místa dává Zeyer záležet a která je od člověka neoddělitelná. Pak taky motiv snění, do kterého Radúz upadá, chápu jako únik od tíživé skutečnosti do světa fantazie. Z romantické tradice čerpá hra vůbec hojně, jen nevím, jestli se to povedlo dát do nějak objevného kontextu. Přijde mi spíš, že je to příběh všemocné lásky, což je pěkný, ale pouze pěkný.
podle mě to nebylo vůbec špatné, letos mám na tu povinnou četbu nějaký štěstí. utíkalo to rychle a celkem mě to i bavilo, což je nezvyk. strašně se mi líbila ta zlá královna – konečně nějaký silný záporný ženský charakter. ale teda, co jsem nepochopila, je, kdy se stalo, že se do sebe radúz s mahulenou tak zamilovali. nic, nic, a pak najednou: „Ó, Mahuleno!“ tohle „Ó, Mahuleno!“ tamto, ale je možné, že je to jen mou nepozorností. příjemně mě to překvapilo.
podtrženo sečteno – Radúz s Mahulenou si vyvařili čestné místo mezi knihami, které Téra doporučuje jakožto dobrou povinnou četbu.
Podtitul knihy zní: Slovenská pohádka o čtyřech dějstvích. Byl jsem na tuto knihu zvědavý a musím říci, že kniha mne oslovila od úplného počátku až po samotný závěr. Přestože JULIUS ZEYER napsal hru v roce 1894, je stále čtivá a knihu určitě doporučuji k přečtení. Autorův jazyk je moc pěkný. Pohádky většinou končí dobrým koncem. Jestli to bude i v tomto případě, se dočtete v této knize. Knihu hodnotím na 100 %.
Je s podivem, že kniha nemá vyšší hodnocení, určitě by si to zasloužila.
V závěru knihy se nachází medailonek o spisovateli a informace o hře RADÚZ A MAHULENA.
juchuu, hezké odpolední čtení. lehká hra o lásce a o tom, jak hory přenáší, psaná krásným jazykem. Radúzovi a Mahuleně od počátku není v jejich lásce přáno, v cestě jim stojí až příliš lidí, kteří jejich štěstí schválně maří. tematizována je zde tedy závist, žárlivost a lidská vlastnost ničit to, co je krásné, když to nepatří sobě samému. myslím ale, že se Radúz jistým způsobem k tomuto osudu upíše, protože hned na začátku vykoná úplně stejný čin - zabije nevinného jelena - ztělesnění čistoty a krásy. je tedy vinen, i když jeho vina v díle nadále není tematizována, což myslím, že je velká škoda. čtyři hvězdy ale nechávám pro atmosféru, kterou dílo nese. lidské spojení s přírodou je zde velké téma, stejně tak ritualita a prvky pohanství. tímto a celkovou pohádkovostí mi Radúz a Mahulena připomínala Ibsenova Peer Gynta, což je jedno z mých nejoblíbenějších dramatických děl. ale stejně jako Peer, Radúz je místy až příliš nesnesitelný... muž. Mahulena je vykreslena velmi stereotypně "čistou" ženou, což mi ale tak nevadí, protože naproti ní stojí jiné ženské postavy, jmenovitě Runa a Nyola, hlavně tedy Nyola, která je velmi silnou ženskou osobností, nejen v tom, že dokáže vlastní vůlí překonat svůj hněv a zatrpklost.
Příběh označovaný jako pohádka. Jedná se o drama o lásce dvou mladých lidí z nepřátelských rodů. Provází je strasti, kletby, proměny,...
Spoilery... Náročný jazyk - začátek jsem musela 'zvladnout', poté už děj pohltil k četbě. Používání archaismů, pro dnešního čtenáře složitá stavba vět, často přehnané city. Bylo to dramatické. :)) V závěru knihy informace o autorovi i hře. Není to dlouhé, jakmile si čtenář zvykne na jazyk (naladí se na jeho notu), tak je to hezky zamotaný a vymyšlený příběh. Osobně mě rozčilovaly obě matky..
This entire review has been hidden because of spoilers.
Mrzí mě, že mi tohle nesedlo. Přišlo mi, že děj má mnoho mezer a jazyk byl příliš náročný. Celkové pohádkové motivy mi do toho také příliš nešly. Možná že v divadelním zpracování je to hezké a zajisté modernější, ale v knižní podobě dnes již dost možná nečitelné. Škoda, druhou šanci už knížce dávat nebudu.
Zprvu se mi to četlo obtížně, bylo to takové moc vzletné nebo jak jen to mám říct. Ale je to hezká pohádka, kterou jsem neznala a asi jsem měla. A na rozdíl od Schillera, tohle má krásně pozitivní konec. Ale zároveň je v tom hodně pravdy, co se týče té mateřské žárlivosti... 🤔
Zeyerův jazyk je krásný, poetický a vytříbený. Příběh má trochu zvláštní rozuzlení, ale k dobru mu připočítávám šťastný konec – nakonec jde o pohádku, ne o tragédii. Zápletka je vlastně dobře známá, stejné prokletí nalézáme třeba v příběhu Šakuntaly z Mahábháraty. Na tomto díle mi vadí pouze skutečnost, že jsou city starší generace mnohem uvěřitelnější než city generace mladší. Nenávist Runy je strhující, mateřská láska Nyoly srdceryvná, dokonce i chabost Stojmíra je, jak se říká, „ze života.“ Náhlé vzplanutí Radúze a Mahuleny ovšem nechápu: na svého zavražděného jelena zapomíná Mahulena velmi rychle a jeho zabití Radúzem vlastně musí být nepochopitelné, abychom vůči Radúzovi neztratili veškeré sympatie.