Kniha o tom, co člověk najde na dně, když už si myslí, že nemůže dál, i o tom, že zázrak potkáme nejen v přítmí pralesa, ale kdekoliv. Některé knihy můžete číst, ale s touto budete hrát o život. Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, ďábel v napínavém příběhu reportéra, který se vydává k primitivnímu kmeni v deštném pralese. Po návratu domů zjišťuje, že se nevrátil sám...
Josef Formánek je skvělý vypravěč. Jeho částečně autobiografický příběh o hledání cest a hledání smyslu lidské existence mě opravdu zaujal. Dobro a zlo, Bůh či Ďábel, žebříček hodnot, strach ze smrti a život, který může být promarněn úpornou snahou, co nejvíce toho zažít a prožít, to vše v porovnání s přírodním životem primitivního kmene Mentavajců na ostrově Siberut tvoří tento román. Je v něm láska, přátelství, příroda v Indonésii i život v Ústí nad Labem, prales i České středohoří, řeky, moře, bahno, pijavice, šamani a jejich obřady, úspěchy i dluhy, touha napsat knihu, osobní ztráty, osobní dno, víra, či její hledání a mnoho otázek i nalezených odpovědí. „Život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí.“
Příběh muže, který se honí za smyslem života, požitkem a Bohem na úkor své přítelkyně a dcery. Snažila jsem se oprostit se od svého nesouhlasu s existencí ješitného, hlavního hrdiny, který si hraje na něco, co není, ale kniha vůbec nepůsobí jako kniha a kapitoly jsou osekané, jako by na sebe ani nenavazovaly. Připadá mi, že autor se do psaní tlačil, a každou napsanou kapitolu si odškrtával jako splněnou a tím to haslo. David Zajíc cestuje přes celý svět tam a zase zpátky jako nějaký zmatený, malý Hobit, a na konci vlastně zjišťuje, že jeho skoro čtyřsetstránkový hon za „něčím“ a „tím“ byl nesmyslný a štěstí nachází tam, kde byl na začátku. Na druhou stranu, příběh skončí dobře a morální poučka je namístě. Autor také přiložil spousty humorných až groteskních historek, které tíhu celého příběhu aspoň trochu odlehčí.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Na to nejdůležitější co máme, často zapomínáme, protože je to součástí naší denodenní rutiny. Někomu stačí odcestovat hodně, hodně daleko, aby si uvědomil, co důležité doma nechal. Někdo to však musí dokonce ztratit, aby konečně pochopil, jak důležité to bylo. A není pak už pozdě?
... takový ten pocit smutku, když dočtete knihu? Přesně ten jsem měla. Pár večerů jsem prožila s Davidem Zajícem a jeho příběhy a docela jsem si na to zvykla. Bavil mě, on, jeho cesty, nálady, deprese, vidiny ... všechno. Je to čtivá kniha se zajímavou filosofií příběhu.
Kde je peklo, kdo je Bůh, máte rádi svůj život, cesty daleké, myšlenkové a partnerské.. tak otevřete knížku a nechte se unášet. Velmi čtivá knížka, co vás zavede na několik různých míst a to nejen po mapě.
Veľmi ma to bavilo. Bohatý jazyk, miestami mystika, poväčšine realita rýchleho života, ktorého strasti neprerušia (a spravidla nevyriešia) ani naše cesty (úniky?) za divochmi. Skľudniť sa musíme v sebe.
"…, že život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí."
Skvělá knížka, dechberoucí příběh. Řekla bych, že je to cestopisný román se vším všudy. Hlavní hrdina je sice trochu morálně šedý, ale mně osobně to nepřekáží, dokonce mám takové charaktery raději než nějaké stoprocentní dobráky, o nichž nikdo nepochybuje. Vyhovoval mi vyprávěcí styl i povětšinou krátké kapitoly. Pasáž uprostřed příběhu, v níž se prolínají stránky knihy, kterou píše David Zajíc, a knihy, kterou čteme my, mě místy trochu nudila, ale pak nudná být přestala. Konec může být pro někoho trochu moc nejasný a nejistý, ale mně se do takového příběhu hodil. Určitě si knížku přečtěte, pokud máte náladu na něco, řekněme, světového, ale zároveň hluboce osobního.
Po přečtení Úsmévů smutných mužů jsem se vrhl na Prsatého muže. Nadšení se, bohužel, neopakovalo. Autobiografické prvky a styl jsou stejné, hluboké pasáže o hledání smyslu života v indonéské džungli se střídají s popisem "běžného" života dobrodruha-podnikatele-spisovatele-alkoholika. Přes všechny snahy jsem s hlavním hrdinou nenašel společnou řeč a tak na mě kniha nijak hluboce nazapůsobila. A to je asi dobře...
"Louka v lese s potokem. Úplně nahlas slyšíte bzučet vážky. Podobný klid panuje na vrcholcích hor, na prázdném břehu moře, v poušti. To jsou opuštěná místá v srdci. Vracíme se tam pro vzácné ticho v hlavě, která jinak praská povinnostmi i touhou. Nejen tělesnou, ale i po naplněných snech. Jenže život není čekání na splněné sny. Život jsou dlouhé přestávky mezi sněním, prosté bytí při čekání na osud, který bychom si nejraději napsali sami. Jenže to nejde."
Cestopisný příběh, který mě tak úplně neoslovil, bohužel. Byl to vlastně takový mišmaš, cestopis, magično, nadpřirozené prvky, román. Na mě prostě až velký zmatek všeho a vlastně ničeho. Celá knížka na mě působila jako by byla psaná na sílu, na splnění zadání a hotovo, bohužel se to autorovi (velkému cestovateli) vůbec nepovedlo a za mě ztráta času, navíc ani hlavní hrdina není kapánek sympatický. Knížku k přečtení nedoporučuji.
Ani David Zajíc ani lidé okol něj! miluji cestování výpravy dobrodružství, přesto mě kniha minula o několik set metrů. Nechal jsem si odstup než se pustím do nějakého hodnocení, ale o mnoho se to nezlepšilo.
Dobré, když jsem to četl, moc jsem si to užíval, akorát zpětně si myslím, že si to trochu hraje na intelektuální literaturu, kterou to určitě není. Ale příběh je to silný a vypravěč vyprávět rozhodně umí