George V. Higgins je autorem slavné knihy The Friends of Eddie Coyle (zfilmované s Mitchumem v hlavní roli), kriminálky, která je téměř bez popisů, bez vysvětlování, postavená čistě na dialozích. A tohle je podobný případ. Občas narazíte na nějaké stručné nahození kulis, ale obvykle je jen střih a sledujeme několik lidí, jak se o něčem dohadují.
Celé je to z prostředí malých kriminálníků, lichvářů a chlápků, co kradou věci z kamiónů… a vlastně to ani nemá příliš příběh, natož nějaký dramatický oblouk. Hlavní hrdina, Jerry „Digger“ Doherty při výletu do Las Vegas prohrál spoustu peněz (což sám odvypráví někdy v polovině knihy). A vzápětí se dostal do konfliktu se svým známým lichvářem. Ne, že by nechtěl zaplatit, to ne. Jde čistě o to, od kterého dne mu začínají naskakovat úroky.
Což celkem vystihuje celý obsah knihy, kdy je většina postav dost malicherná a svádí dlouhé hádky o prkotinách. Jsou to skutečně malí kriminálníci, ve všech ohledech. Ani mafie, která se tady objevuje, nejsou žádné hvězdy, spíš staří páprdové, které ostatní respektují jen proto, aby jim udělali radost. A pokud už se někdo do něčeho pustí, tak se to obvykle nějakým upatlaným způsobem podělá.
„Jo, abych ti řekl pravdu, Marty, jo. Mám vlastně deset samopalů, ne jeden. Víš jak to je, když máš bar. Poldové všeho typu ti tam pořád lezou, jestli máš licenci, jestli neprovozuješ bordel, jestli nenalejváš mladistvejm, jestli něco neschováváš ve sklepě, jestli platíš daně, tyhle věci. Pořád ti tam lezou a koukaj ti do prdele. A řeknu vám, chlapy, nikdy jsem nepřišel na to, jak to, že žádnej z těch osmi nebo devíti set poldů, nikdy nenašel mý samopaly. Mám je přímo uprostřed sklepa, ve velký dřevěný bedně s nápisem „Tuhle bednu neotvírejte: Dohertyho deset samopalů.“ Fakt nechápu, jak to, že je ještě nenašli.“
Je to jedna z těch knih, u kterých si člověk není jistý, jestli je hrozná nebo geniální. Sledujeme dvě linie, které se vlastně ale nijak nepropojí. A i když nakonec dojde k nějaké akci, tak je vlastně jen zrcadlovým odrazem toho, co bylo před chvílí vyprávěno a je pozorována z velké dálky, vyděšeným řidičem únikového vozu. Ani ve finále nedojde k žádnému vyvrcholení, vyústění, ani nemluvíme o poučení či vývoji postav.
Rozhodně je ale tohle kašlání na čtenáře fascinující. Skáčete z jednoho dialogu do druhého, vidíte, jak se dvě postavy dohadují o tom, co se má udělat – aby to pak autor přeskočil a vzápětí byl střih na ty samé postavy, jak se baví o něčem jiném. Jedna kapitola je čistě o tom, jak chce hrdina od manželky půjčit deset dolarů a ta má vůči tomu námitky.
„Je to stejně prdel,“ řekl Digger, „nikdo z lidí mu nepřišel na funus, všichni jsme si říkali, srát na něj, Terry, když byl naživu, s náma všema zkoušel vyjebat, tak když je mrtvej, když ho rozstříleli na sračky, srát na něj. Ale můj svatej brácha tam šel, a když se vrátil, udělal mi dlouhou přednášku, kolik bolesti Terry způsobil svý rodině a že by nechtěl, abych mu udělal něco podobnýho. Můj úžasnej zasranej brácha. Tak mu povídám: Koukej, sem vážně rád, žes mi to řek. Dneska večer sem chtěl vyrazit ven, rozhlídnout se, jestli bych nenašel někoho, kdo by mě zastřelil, protože mi to přišlo jako bezva nápad, ale když jsi mi to takhle vylíčil, tak to neudělám. Změnil jsem názor.“
Mě celá tahle knížka přišla až skoro česká. S postavami, které by mohli dosáhnout velkých věcí, ale místo toho bazírují na prkotinách, s hrdiny, kterým se nechce ani páchat ty zločiny a hledají důvody, proč nedělat nic… až dokud jim vyloženě neteče do bot.
Takže stručné shrnutí: skvělé dialogy, zápletka téměř nulová. A myšlenka? Když o tom přemýšlím, tak hlavním tématem je to, že se z vás každý, na koho v životě narazíte, snaží tahat peníze – legálně i nelegálně. A ty legální věci způsoby jsou většinou mnohem horší.