V románu o konfliktu nerovného, vnitřně rozporného manželství, vytváří autorka obraz měšťácké společnosti. Román zachycuje příběh osmnáctiletého děvčete, sirotka, které přichází jako schovanka do rodiny bezdětného zvěrolékaře - slezského osvětového pracovníka a lidumila. Dívka se stane nenáročnou pomocnicí a opatrovnicí jeho o mnoho let starší ženy, která na svém muži lpí sobeckou a nepřirozenou láskou. Sympatický vztah mezi dívkou a otčímem se pozvolna mění v milostný cit. Teprve smrt obou manželů vysvobodí hrdinku z nesnesitelných poměrů a dává jí naději na nový život.
Otec Jarmily Glazarové byl správcem velkostatku. Když bylo Glazarové osm let, rodina se přestěhovala do Prahy. Zde v roce 1916 zemřela matka a po přestěhování do Hořic v dalším roce i otec.
Ve svých šestnácti letech nalezla Jarmila Glazarová spolu se svojí sestrou útočiště v internátní hospodářské škole v Klimkovicích ve Slezsku. Glazarová se po absolvování této školy v roce 1922 provdala. Se svým mužem lékařem, žila v Klimkovicích až do jeho smrti v roce 1934. Poté se odstěhovala opět do Prahy, kde pracovala jako úřednice.
Úspěch první knihy přivedl Jarmilu Glazarovou na dráhu spisovatelky. Po 2. světové válce byla více veřejně i politicky činná. Soustředila se na publicistiku, hodně cestovala a své dojmy ztvárňovala v cestopisech a reportážích. Často také pobývala ve svém rodišti. Přispívala do řady časopisů a novin - Lidové noviny, Rudé právo, Tvorba, Literární noviny, Plamen aj.
V rozvleklosti jednoduchého příběhu Glazarová skvěle vystihuje těžkou a nudnou atmosféru prostředí, ve kterém se kniha odehrává. Postavy se jsou jasně dané od začátku, autorka je však postupem času dokresluje, takže kniha nepřichází o svůj magnetismus. Ve spojení s originálními metaforami tvoří kniha překrásný a deprimující celek.
Zatím jedna z nejlepších knih letoška. I když jsem viděla film, neskutečně mě to rozbilo. Ale chápu, že pro někoho, kdo běžně nečte literaturu 19. a 20. století mohou být popisy prostředi moc zdlouhavé a výrazy z nářečí nečitelné.
Nejsilnější stránkou tohoto drobného dílka jsou velmi dobře vykreslené postavy. Zhmotňovaly se mi při čtení před očima, Robert, Klára i Jana. Klára nejvíc. Je to smutné. A možná právě proto je to tak dobré. I po těch letech.
Další velmi zajímavá kniha Glazarové, tato se více zabývala pocity a samotnou psychologií postav. Kniha mne od začátku zaujala, ale některé pasáže byly poměrně nudné. Dynamika tří hlavních postav - schovanky Jany, otčíma Roberta a tety Kláry byla zajímavá ke čtení, i když z dnešního pohledu mi láska mezi Janou a Robertem přišla poměrně zvrácená. Konec, musím uznat, byl dramatický a musela jsem číst dál a dál, abych se dozvěděla, co se stane dál. Uzavřela bych to tím, že druhá nejznámější kniha od Glazarové, Advent, se mi líbila více, ale tato také nebyla k zahození a bavilo mě ji číst. Poučný pohled do slavné historické literatury.
Bylo to skvělý, hrozně zajímavě napsaný a vystavěný, ale spoilery, pokazdy co 48letej capek vyznával svoji lásku a touhu po svojí 18letý schovance(už to samotný😬) a ještě se pokazdy oslovovali - ty muj skřítku, a můj milý otčíme😭
Dvě stě stran jsem četla šest hodin. Pokud přemýšlíte nad tím, jak mě v budoucnosti nějak potrestat, donuťte mě, abych si to přečetla znovu. Alespoň ty postavy byly trochu zajímavé. Nebylo to zase až tak hrozné, ale zítra na to mám referát a popsat děj knihy nebude nejjednodušší.
Asi už chápu proč se zrovna o této knize ve školách učí. Hlavním tématem je de facto nešťastné manželství, Robert se cítí Kláře zavázán, Klára ví, že co se týče peněz má nad ním 'navrch' a v těchto kolejích zdánlivě šťastného manželství fungují už dlouhé roky. Je to hrozně smutné a teskné, hlavně když si Robert uvědomuje co všechno už nezažije a čeho vseho se vzdal proto, aby se vyhoupl z finanční tísně. Klára je hrozná postava ale zároveň tak reálná a vlastně je jí člověku taky líto. Připadá mi dost podobná jako Štěpka z Lamp až na ten zásadní rozdíl, že Štěpka nikdy nezhořkla. A Robert mi ve svém dilematu zase připadá jako Leonidas z Bleděmodrého písma až na to, že se opravdu snaží zachovat dobře a nesobecky. Jsem až překvapená jak dobře se to četlo.
ze začátku nic moc, ale pak se to rozjelo, postavy skvěle vykreslené, klára byla teda hrozná postava, ale tak strašně realistická. bavilo mě to nářečí a prostředí, které postupem knihy dostávalo temnější ráz a bylo to takové depresivní a smutné. konec byl taky takový a nepřekvapil mě zpravidla tolik, ale stejně jsem trochu naivně doufala v něco jiného. ovšem i tak to bylo dobré a budu se těšit na další autorčiny knihy, zejména na advent…
Z hlediska uměleckého psaní si tato kniha rozhodně zaslouží pět hvězdiček. Jarmila Glazarová je mistryně ve vykreslování nádherných i příšerných pocitů, krásy prostředí a těžkosti bytí. Klaním se před ukázkovým užitím metafor a ostatních přirovnání, každý moment jsem cítila společně s postavami. Je to jen ten příběh, který byl tak neskutečně pomalý. Vím, že právě to není pointa knihy, ale děj by se dal s přehledem zkrátit na sto stran. Jak ale zmíněno, pravou podstatou knihy je realistické vykreslení myšlenek a pocitů. Soucítila jsem s hlavní hrdinkou Janou. Cítila jsem její těžkosti a starosti. Pokud bych měla knihu k něčemu přirovnat, cítím smrt, těžkost a zatuchlý, plesnivějící život pomalu se rozkládající s přicházející zimou. Už bych se do děje Vlčí jámy nikdy více nevracela.
Mysl, jako kůže bubnu vibrující pod údery dojmů, se ztiší a spočine.
Jsou knížky, u kterých doufáš, že někdo z postav už brzo umře a naruší tím tu plytkou stejnost. Prvotní nadšení z krásy obraznosti brzy uvadá. Příběh, popisnost a povolávání přírody na pomoc, když ti schází kulisy pro veskrze jednoduchý a ne moc zajímavý příběh, tím vším jako by Vlčí jáma vězela v literatuře devatenáctého století. Zatímco ve třicátých letech století dvacátého vznikají psychologické prózy Jaroslava Havlíčka nebo imaginativní prózy Ladislava Vančury, text Jarmily Glazarové jako by kulhal na jednu nohu a ohlížel se zpátky ke Karolíně Světlé, Elišce Krásnohorské nebo bratrům Mrštíkům. Což není žádná ostuda, abychom si rozuměli, jen je to z hlediska stylu (podle mě) škodlivé staromilství.
Hlavní hrdinka Jana se zamiluje do Roberta Rýdla, veterinárního rady a důležité osobnosti maloměstského veřejného života. Láska je to vzájemná, ale přesto nemožná - Robert má za ženu starší ženu Kláru, která ho zahrnuje opičí láskou a je pro ní jediným smyslem života. Jana ví, že nemůže druhé ženě odejmout objekt jejího zbožštělého citu, a tak se skrytě trápí svou nenaplněnou touhou. Je to trochu klišé, ale potud byla hra psychologické prózy rozehrána celkem slibně. Hezky po vzoru próz Karoliny Světlé tu proti sobě stojí touha po vlastním štěstí a smysl pro čest a morální jednání. Jenomže teta Klára se najednou začne vykreslovat jako sobecká zlá ženská nehodná jakéhokoliv soucitu. Spor se tak stává černobílým a posledních sto stránek už čtenář vyloženě trpí a jenom čeká, kdy někdo zaklepe bačkorama a ukončí tu zoufalou nudu a Klářino nekonečné pranýřování.
Smrti je nakonec v textu víc, než be ses nadál. Závěr ale opět dědí z předminulého století - dopadne to trochu špatně, ale nakonec vlastně dobře, zlo je potrestáno, dobro vítězí, i když v sobě nese kapku hořkosti.
Glazarovou úplně nezatracuji, ale čím si právě Vlčí jáma vysloužila tolik pozornosti ve světě, ve kterém existuje Austenová, Bronteovky nebo výše zmiňované Světlá s Krásnohorskou, to nechápu.
Kdybych nemusela Vlčí jámu číst kvůli škole, určitě bych si ji sama nepřečetla. A ani si ji znovu nepřečtu. Jako pozitivní věc za zmínění určitě stojí osobitý a kreativní styl psaní Glazarové. Není odstavce, kde by nebyla metafora nebo nějaký jiný básnický prostředek. Všemu se dalo ale skvěle porozumět, což jako u díla z 30. let minulého století beru jako ohromné plus. O ději a obsahu knihy už ale nemohu tak pozitivně mluvit. Vztah mezi hlavní postavou a nejmenovaným mužem mě od čtení odrazoval. Necítila jsem se velmi při jejich vzájemných rozmluvách. Věřím, že na jiné kniha nemusí mít takový dopad, ale já na podobně čtení nemám srdce. Kdyby zůstalo jen u čistě psychologického rozboru postav, dala bych Vlčí jámě i o 2 hvězdičky více. Nemohu ale říct, že bych četbou ztrácela čas, nebo bych četby vůbec litovala. Vlčí jáma má své místo mezi českými klasikami, ale mně k srdci nepřirostla.
Knihu jsem četl v minulosti. Román sleduje manželství dvou lidí a to KLÁRY (sobecká, pyšná a chorobně svárlivá, navenek působí laskavě, ale doma se chová jako tyranka) a jejího manžela ROBERTA, který je o 16 let mladší (má dobrou povahu, je veterinář). Stereotyp jejich života narušuje osmnáctiletá Jana.. Kniha se mi líbila.
Skvost. Milostný trojúhelník, maloměsto, úžasně poetický jazyk a slezské nářečí. Co si přát víc?
"A já si chodím po krásném světě a na každém kroku potkávám krásu a radost. A to nemluvím ani o hudbě, ani o umění, ani o básních. O všem, co sráží člověka na kolena a co ho vynáší vzhůru, čistého, pokorného a okouzleného."
Celkově se mi kniha moc líbí, ale neptejte se mě, jak dlouho mi trvalo ji dočíst. Ani nevím proč, ale čte se to velmi obtížně. Pokud byste snad nevydrželi u knížky, mohu vřele doporučit film. Je to velmi věrné knížce a navíc se nebudete hartusit nad nářečím.
Tak skvěle vylíčená odpudivě dusná atmosféra, že mi bylo fyzicky špatně, když jsem to četl, 5*. Navíc se mi velmi zalíbila Glazarové metaforika, cit pro jazyk, schopnost úsporně charakterizovat postavy... Nečekaně výborný zážitek.