Zeptej se táty

by Jan Balabán

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být.
Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... (anotace)

Genres: Czech Literature, Fiction, Contemporary

192 pages, Hardcover

First published January 1, 2010

Reviews

[Anna · Rating 3 out of 5]

Je to nevyslovená výčitka vůči mé nevděčnosti. Je to slunečné nedělní odpoledne na dvě stě stran, které se posmívá nemohoucnosti oddat se jeho přítomnosti a nemyslet na vnitřní obtisky budoucích pondělních tváří s vousy. Jsou to bohové, kteří se posmívají. Ti, kteří jsou nahoře a už mají zaslouženo, nebo si nikdy nic zasluhovat nemuseli. Je to básnický jazyk, před kterým padám do kolen. Struktury slov jako baletní choreografie, které píše někdo, kdo ví, kde je potřeba říct něco navíc a kde si může dovolit jenom naznačit, a čtenářova mysl s velkou radostí a vděčností autorovi vykoná zbytek sama. Je to výkal, do kterého šlápnete na straně jedna a až do konce se s vámi ponese ten zápach. Zápach, co vleze do vlasů, a udělá je o odstín tmavší. Pokud chcete lekci Zeptej se táty absolvovat, musíte se naučit s tím zápachem žít po celou dobu, co knížku čtete. Jak píše sám autor, je to jako vypít sklenici cizího smutku, cizí deprese. Ahoj, pane Balabáne. Něco jste tu po sobě nechal.

[Jakub Karda · Rating 5 out of 5]

Jedna z mých 5 nej knížek ever

[Dymbula · Rating 4 out of 5]

Hodně otevřené povídání o umírání a smrti. A ještě k tomu poslední jeho román.

[Réza Cinka · Rating 3 out of 5]

Na začátku je to všechno takové zmatené a mlhavé a vlastně to nechcete číst. A už bude konec? Pak se to začne spojovat, vracet se a dívat do snů a kupodivu to začíná dávat "smysl". Je to celý plný smrti a zmateně se chovajících kolemjdoucích, ale takovej je život. Na mě moc Boha a asi i tý deprese. Místy jsem si vzpomněla na Caveovo "Uzřela oslice anděla", tak nepříjemný to bylo. Fatalitu a všudypřítomnost smrti už jen dokresluje, že knížka vyšla až po autorově smrti.

[Jozef Melichár · Rating 3 out of 5]

Balabán ako ho poznám z poviedok. Skvelé momenty, prúdy monológov postáv, všetky sa vzťahujúce k jedinej postave, ktorá nedostane slovo. Akurát tá dávka melanchólie (v našich končinách možno porovnateľná s Roznerom) sav románe už miestami prelievala cez okraj.

[Ludmila Kovaříková · Rating 5 out of 5]

Otázky kolem života, smrti, odpovědnosti za chování během vlády KSČ. Spousta myšlenek. Líbí se mi, že si čtenář sám může vybrat, jak zakončí příběh. Stěžování na minulost je jako opilé omílání frází.

[Aleksandra Gratka · Rating 4 out of 5]

Narracja tu niczym wartka rzeka, w której niespodziewane wiry zbijają z nóg, sprawiają, że czytelnik traci równowagę i spokój ducha.

Ojciec umarł. Umiera. Za chwilę umrze. Przeszłość, teraźniejszość i przyszłość splatają się ze sobą, rodzina najpierw zmaga się z chorobą, po chwili dźwiga żałobę, pomiędzy jest próba zrozumienia. Ojciec to szanowany lekarz, który stanął po drugiej stronie barykady jako nierokujący pacjent. Dźwięk aparatury do dializy, wspomnienia trudnych decyzji i trudnych przypadków, oskarżenia o przewiny poważnego kalibru.
W tym wszystkim żona, trójka dzieci, z których córka dawno nie powinna żyć, wszyscy pogubieni, z życiorysami jak patchworki.
Śmierć ojca zatrzęsła światem, zatrzęsła ich światami. Odnogi powiązań, niteczki zależności, odblaski uczuć - to wszystko nagle przestało istnieć. Jedna śmierć, a konsekwencje jak fala uderzeniowa.

To nie jest łatwa powieść. Wielogłos i wieloczas to pułapki, w które może wpaść nieuważny czytelnik, uważny pewnie też.
Chaos narracji odbija chaos w sercach i umysłach osieroconych. Jaki był ich ojciec? Jaki obraz ułoży się ze strzępów wspomnień, zeznań, powidoków pięknych i smutnych momentów? Jak powiedzieć, jak pokazać, że ktoś jest ważny? Czasem wystarczy otworzyć drzwi łazienki...

Klamra kompozycyjna z psami - ściska za gardło i nie chce puścić.

[Adso · Rating 5 out of 5]

kocham tę książkę i z tej okazji chciałem się podzielić dwoma cytatami które z niej wybrałem. wybrałbym więcej ale nie miałem czasu ich zaznaczać bo w kurwę dużo płacze jak ją czytam.

"To właśnie jest moje miejsce. Boże, Panie, szefie, mistrzu, zabierz mnie tam, kiedy już pokonamy tę udrękę, przenieś mnie tam na zawsze, do tego pociągu, do munduru, do tego zmierzchu, w którym jadę do syna i żony. Przenieś mnie tam w chwili, kiedy moja królicza siła wyprzęgnie się ze wszystkich pługów, w tej sekundzie, w której pękają i roztrzaskują się kręgi, kiedy przerywa się rdzeń. Nie potrzebuję już rdzenia, nie potrzebuję kręgów. Nie należą już do mnie, zostały razem z tym pługiem zarytym w gliniastej ziemi, której nie będę uprawiał. Nie potrzebuję już niczego oprócz tej radości, oprócz tego obijania się skronią o szybę, za którą czerwone słońce, zawieszone nisko nad horyzontem, miga u stóp smukłych drzew. I tego, że zaraz zrobi się ciemno i zaraz będziemy w domu."

"Ale dziś lasek pomiędzy blokami pozostaje jeszcze niewidzialny. I dlatego jest to dobre miejsce dla malarza. Stąd mogę zobaczyć świat z perspektywy, której nikt ze mną nie dzieli - może poza jakimś pijakiem, który ocknie się tu nagle z alkoholowego zamroczenia, albo jednym z tych, co w kucki załatwiają swoją potrzebę, gapiąc się na oświetlone okna, tak bliskie, a przecież tak nieskończenie dalekie."

[Jevhenija Syvulja · Rating 4 out of 5]

V něm byl život a život byl světlo lidí. A mně se to teď obrací. V něm byla smrt a smrt byla tma lidí. V tobě, táto, byla smrt. To, co jsem tam viděl, byla nepřítomnost života. Ale ty už jsi tam nebyl. Takže to, co jsem tam viděl, nemohla být tvoje tma, protože ty jsi byl dávno pryč. To byla moje tma. To byla moje smrt, která mě čeká.

Každá věta bodala a u každý věty se mi chtělo brečet. Jen jsem se občas ztrácela v úvahách. Vždycky jsem se do toho na chvíli ponořila a pak zas četla povrchově a takhle celou knihu. Ale je to Balabán, ten se umí člověku provrtat hluboko pod kůži a zůstat tam se svými myšlenkami a výroky hodně dlouho.

[Pavel Sibyla · Rating 5 out of 5]

Niekedy nie sme schopní už ničoho iného, len sa pozerať za seba, neustále, aj v prípade, že ten pohľad je neradostný. A niekedy sa nestačí len dívať, chce sa o tom napísať. Keď sa to podarí, vznikne niečo krásne, ako táto kniha. Ďalšie roky si pri pohľade na ňu pripomenieš slezký smútok hlavných postáv, nebudú ti chýbať, ale nedokážeš si pomôcť a siahneš po nej znovu, a znovu, a znovu.

[Marta · Rating 2 out of 5]

The book feels chaotic and didn't hold my attention.

[Kleio Stronghold · Rating 5 out of 5]

Četla jsem tuhle knihu ještě na vysoké škole, když jsme měli Balabána jako povinného autora. Jeho povídky nejsou pro každého. Znám lidi, kteří kolem jeho slov a minimalistických příběhů prošli naprosto nedotčeni jakýmkoliv hlubším zásahem. Ale mě se tenhle trochu nepřístupný svět slov hrozně zalíbil. Vypravěčský postup je poměrně originální, slov málo, významů hodně, pořád ta samá jména ve všech povídkách a knihách. Navazují na sebe? Je to ta samá Kateřina? Ten samý otec, tytéž děti? Autor vám odpověď nedává, vše je na vás.
Zeptej se táty není lehké čtení, ale jakmile jednou uvyknete Balabánovu stylu, je vlastně okouzlující. A čím lépe znáte jeho svět, tím snáz se vám bude tahle kniha číst.
Letos jsem se k ní vrátila ve své těžké životní situaci a opravdu mi pomohlo číst o tom, jaký může být doopravdy život.

[Kasia · Rating 4 out of 5]

Wybrałam książkę ze względu na okładkę. Zaitrygowana pięknym wydaniem przeczytałam komentarze na obwolucie, gdzie Mariusz Szczygiel wyrażał radość, że w końcu w polskim przekladzie ukazała się powieść Balabana. Klamka zapadła i książka kupiona. W kilka wieczorów pochłonęłam opowieść - kłębowisko myśli 3 rodzeństwa zmagajacych się ze śmiercią ojca. Wspomnienia, powracajace pytania, rozne światopoglądy, godzenie się z rzeczywistością w ktorej juz nie można zapytac taty... Warte przeczytania.

[Petr · Rating 4 out of 5]

Syrová ostravská depka, krásně řemeslně zpracovaná. Člověk musí mít na takovou četbu správnou náladu a prostředí, což znamená ne doma v křesle u čaje během lockdownu, ale radši někde na koženkové sedačce vlaku s plechovkou Radegastu na stolečku. Takže jindy.

[Martin · Rating 5 out of 5]

Krásné, hořké, bolavé... smíření se se sebou, smíření se s minulostí, smíření se s nespravedlivým životem...

[Sara G · Rating 4 out of 5]

It's good but oh boy, it took me 50 pages to figure out who was who and what was happening in this 150 page book. The female characters are confusingly similar, the plot jumps around and goes from dreams to random scenes from the characters' past and then back to present day with no indication that anything changed so it's surprisingly difficult to get into.

Also, the moments discussing Christianity are a bit...annoying? As in, they seem to fulfill the purpose of seeming "deep" but they don't do too much for the overall point (though I do see the cleverness of choosing to contrast religion with the communist system, I just still think they weren't used quite as well as they should have been).

I've seen similar motifs and explorations in Kundera's "Valčík na rozloučenou", just done far, far better and with a lot more humour and, while this book has its place and importance, it can't really compare when it comes to the execution.

[Zuzka-knižníček · Rating 2 out of 5]

Ajaj, pro mě asi nejhůře čitelná kniha, co jsem doposud četla :-( Nikdy se mi totiž nestalo (až do četby této knihy), že bych intenzivně četla a vlastně mi unikal smysl stránek, vět i slov. Opravdu jsem se snažila, a ač jsem "vydržela" knihu celou, tak si nic neodnáším, doslova NIC. Pevně věřím, že mnozí z vás její krásu a obsah objevili, ale já to bohužel nejsem a znovu číst rozhodně nebudu. Za mě tedy doporučit nemohu :-(

[Štěpánka Adámková · Rating 4 out of 5]

Citlivé a melancholické pojednání o smrti otce. Objevují se zde témata typická pro českou literaturu, jako např. vyrovnávání se s minulým režimem, rodinnými tramaty a pamětmi, ale Balabán tohle všechno líčí trošku jinak, trošku smutněji, trošku zajímavěji.
Hodně věcí se nestihlo vyřešit, ale tak to s náhlým úmrtím prostě bývá; ať už se smrtí otce nebo samotného autora.
Prostě takové krátké, milé, smutné, citlivé počtení.

[Michal · Rating 3 out of 5]

*poslechnuto jako audio na ČRo, krásně načtené Norbertem Lichým

Balabánovy povídky Možná že odcházíme na mě zapůsobily silněji, nicméně se i přesto jedná o hodně dobrý text. Znovu velmi břitké, bolavé a meditativní čtení o tom, jak vzdáleni od sebe všichni žijeme i umíráme na svých ostrovech a nikdo si navzájem nevidíme do hlavy. O tom, že hodně z našeho vnitřního života je na druhého nepřenositelné.

[Ter Eš · Rating 4 out of 5]

Napsat o knize o smrti, ze se mi libila, je trochu zvlastni. Presto. Ta absence casove souslednosti, to jak plyne, ten jazyk, to, ze musis premyslet, odlozit knihu na kolena a polozit se do sveho ja, do svych uvah, ten hmatatelny pocit, ta atmosfera, ten lidsky vsedni pribeh, vyjmecne napsany. Moc dobra kniha. Rozhreseni necekejte.

[Miranda Grey · Rating 4 out of 5]

Místy povrchně hluboké, místy doopravdy hluboké. S jistotou můžu říci jen, že jsem se tou hloubkou brodila na každém kroku. Pochmurné. Ale realistické. Depresivní. Nostalgické. Temnější stránky mysli a lidského života.

[Desgenais · Rating 5 out of 5]

Těžký život na Ostravsku mezi Bohem a komunisty. Už dlouho jsem nečetl tak formálně i obsahově provokující českou knihu.

[Amálie Rút Tesařová · Rating 4 out of 5]

Zvláštní proplétání monologů a er formy a obrovský divný lepkavý mrazivý smutek během celé knihy i po dočtení. Evangelické prázdno.

[Jakub · Rating 4 out of 5]

"Naše břemana nás ponesou, i když my už tu nebudeme."

[Adriana Cerna · Rating 4 out of 5]

Taková krátká novela a kolik různých bolestí a smutků se do ní vejde. Krásný. Ale na začátku by mělo být varování, jako se to teď dává třeba před podcasty: "Pokud jste zrovna teď křehcí, nečtěte to".

[Lena · Rating 4 out of 5]

Smrt, tma, Ostrava, minulost a dlouhé loučení.
(ta poznámka o bradavkách sestry Jeny se opravdu nehodila)

[Řehoř Samsa · Rating 3 out of 5]

Když jsem zjistil, že Jan zemřel, mou duši zalilo ticho. Ticho… Co více říct? Odešel nejlepší český spisovatel posledních dvaceti let. Ticho… Poslední z těch, co mají moc něco předat a věnovat. A poslední kniha? Je stejně zasahující, jako ty předchozí…

-----

Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.
…
Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená. Tak blbá jsem byla!
Buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidé podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…

Autobusy 54 a 55 a pak před parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.

Eva se sprchuje. Otevřenými dveřmi je slyšet šelest vody na jejím těle a na koberec padá žlutý obdélník světla. I když by mohl vstát a podívat se na ni, Hans si ji raději představuje. Jeho představa ženy pod sprchou je tak delikátně blízko skutečné ženě pod sprchou, až se mu z té blízkosti tají dech. Hledí na žlutý obdélník na koberci jako na plátno, na které by měl namalovat obraz. Evu, jak si pod proudem vody splachuje šamponovou pěnu z vlasů. Když tam nakoukne, nikdy ten obraz nenamaluje, budou se možná ještě jednou milovat, ale navždy se ztratí chvíle, kdy se v tom světle na podlaze dotýkali mnohem více než v nejtěsnějším objetí. Hans najednou chápe, že bez této chvíle v netělesném dotyku jsou všechny tělesné dotyky jen marným zmítáním a narážením umírajících lidí. Tak to říkal Emil: Všichni umíráme, jenom někteří zatím pomaleji.

Každá chvíle štěstí, nejen chemického, ale i toho skutečného, je vykoupena, a to slovo používám naprosto převráceně, ale schválně, je vykoupena podstatně delší chvílí bolesti. Jinak bychom ani nemohli chtít umřít.
A my snad chceme?
Musíme chtít, jinak budeme muset.

Pachtit se z domu do domu se svým nábytkem stále otlučenějším zas do něčeho levnějšího. A přibližovat se tak krok za krokem k tomu poslednímu útulku, který tu budeme mít a jehož představu celý život pracně potlačujeme. Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen.

Tak jsme tam kolem jeho postele jedli ty malé kousky veky se sýrem… Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich už nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.

[Kutsua · Rating 4 out of 5]

chytré a krásné, vzácná kombinace.
Odnesl jsem si z toho větu "naše břemena nás nesou"
Přišlo mi, že autor má jednu vizi správného života (tu správnou protestantskou), a kdo se do ní nevejde, tak je odsouzen k neštěstí... - viz třeba ta scéna s pravoslavným chrámem na kopci, tohle jim asi hustí do hlav v kostelech. Trochu mě urazilo, jak se pousmál nad tím, že gayové nemůžou najít štěstí (v gay klubu... tak se sice opravdu asi najít dá velice těžko, ale přece jen...). Tudíž skláním se před mistrem jazyka, ale děkuji, svoje moralizující představy o správném životě si, pane Balabáne, nechte.

[Milan · Rating 4 out of 5]

Chtělo-li by se, výtky by se našli, kupříkladu lechce rozvolněný sloh v druhé půli, době možná nepřiměřený průsvit teofanické gravitas, nebo celková tonální nesmlouvavost, která, nepřipouštěje ani vteřinu odlehčeného nadechnutí, občas stáhne naléhavě tepajíci prózu do tragického neprodyšna, nicméné křišťálově vybroušený styl románu je svou poetickou suverenitou okamžitě a zaručeně účinkujícim protilékem na banalitu jakéhokoliv dneška.

[Veronika Steff · Rating 2 out of 5]

Na mě byla knížka příliš depresivní, bezvýchodná. Oceňuju autorův neuvěřitelný spisovatelský talent, ale kvůli tématu jsem ho nebyla schopná tentokrát učíst. https://milyctenarskydenicku.blogspot...