What do you think?
Rate this book
Das Schatten-Prinzip: Die Aussöhnung mit unserer verborgenen Seite
Nach C.G. Jung ist der Schatten das gesamte Unbewusste. Er ist das Wesen, das wir lieber nicht wären, letztendlich aber doch werden müssen, um zur Ganzheit zu gelangen. Insofern empfinden wir den Schatten, bzw. unsere »dunkle Seite«, äußerst zwiespältig: Er stößt uns ab und fasziniert zugleich. Arbeit mit dem Schatten dient der Bewusstwerdung und ist im wahren Sinn des Wortes Lichtarbeit.
Ruediger Dahlke zeigt in seinem aktuellen Buch, wie wir den eigenen Schatten aufspüren und konfrontieren, um ihn schließlich annehmen und integrieren zu können. Wer sich auf die hier vorgestellte Schattenarbeit einlässt, wird offener, freundlicher und toleranter – sich selbst und anderen gegenüber.
Ruediger Dahlke zeigt in seinem aktuellen Buch, wie wir den eigenen Schatten aufspüren und konfrontieren, um ihn schließlich annehmen und integrieren zu können. Wer sich auf die hier vorgestellte Schattenarbeit einlässt, wird offener, freundlicher und toleranter – sich selbst und anderen gegenüber.
320 pages, Hardcover
First published August 30, 2010
19 people are currently reading
106 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 3 of 3 reviews
July 13, 2019
Psychologické a prakticky mířené pojednání plné zajímavých a pravdivých postřehů, které mohou pomoci každému člověku v osobním rozvoji a ve zkvalitňování mezilidských vztahů. Kniha je vhodná pro každého, kdo se chce vyrovnat se zlem ve svém srdci, aniž by do toho musel plést Boha a jeho nabídku radikální proměny života. Autor nabízí náplast, která učiní život ve staré hříšné přirozenosti trochu snesitelnějším.
Autor se přesto nevyhýbá odkazům na různé filozofické a spirituální směry, zejména křesťanství a východní náboženství, a vyzobává si z nich principy, které se mu hodí. Například doporučuje řídit se Ježíšovou modlitbou: Buď vůle tvá. Nikoli moje. Tedy s vděčností přijímat, co život dává jako dar a netrápit se věcmi, které neovlivníme. Autor ale nepochopil hloubku křesťanské zvěsti v její osvobozující plnosti a často je mu zastřena excesy z historie i současné praxe některých církevních uskupení (zejména katolické církve), jako by prohřešky lidí, kteří měli křesťanství za masku, dokazovaly nějakou odvrácenou, "stinnou" tvář jeho radostné zprávy (řec. euangelion).
Autor čtenáře vybízí, aby nežili dvojaký život a nevytěsňovali své stinné stránky do podvědomí. Jednak si pak své stíny snadno projektujeme do ostatních, a kazí nám tak mezilidské vztahy, jednak nás samotné mohou tyto stíny pohltit, převzít vládu nad naší duší (psychóza, schizofrenie). Aneb slovy jedné křesťanské písně: Hříchy tvý tě jednou doženou, zkoušíš pálit mosty za sebou, všechno zlý v duši dál si vláčíš tmou. Hříchy tvý tě jednou doženou. Nepomůže je ignorovat. To, co autor označuje jako stín a Bible jako hřích, je jako smrtící nákaza, která nás rozežírá zevnitř. Má dopad nejen na nás, ale i na naše vztahy. Musíme ho začít brát vážně, než nás úplně zničí. Přetvářka je dlouhodobě neudržitelná, naše stíny jednou stejně vyplavou na povrch. Čím více je vytěsňujeme, s tím větší intenzitou se mohou projevit.
To, jakými filmy či knihami se živíme, jakou hudbu posloucháme, jakým vtipům se smějeme, vypovídá o našich stínech mnohem víc, než si myslíme. Je ovšem těžké si přiznat, že máme uvnitř sebe temná místa a že jsme sami tvůrci stínu, že za zlo neseme osobně plnou zodpovědnost. Bez uznání našich slabostí však nemůžeme dojít uzdravení. Zde člověku nepomůže pozitivní myšlení ani chlácholivé afirmace. Autor tak čtenáře vede k jakémusi ateistickému pokání. Uvědomit si, kdo jsem se všemi svými stíny a bez vytáček si to přiznat. Přijmout sebe takové, jací jsme (včetně naší hříšnosti), nám také pomůže přijímat i druhé s jejich stíny.
U toho však autor víceméně končí. Happyend křesťanského pokání se nekoná. Autor nezakusil jeho moc a asi by byl vůči němu skeptický. Skončil jen v první polovině Ježíšova výroku: Ani já tě neodsuzuji. Jeho druhá část: jdi a už nehřeš, je pro něj utopií. Nevidí proto naději ve vysvobození z hříchu (kterého není ani podle Ježíše možno dosáhnout lidským snažením), ale učí, že se s hříchem musíme smířit, naučit se s ním žít (integrovat do svého já) a tak trochu ho začít mít rádi. Své stíny máme kontrolovaně ventilovat, aby nedošlo k nečekané explozi. Je to asi jediný rozumný způsob, jak se v relativním duševním zdraví naučit přežívat v otroctví hříchu. Řeší ale pouze projevy hříchu, nikoli jeho kořen.
Radost z Ježíšovy záchrany autorovi zůstává neznámá a nemůže tak pochopit Ježíšova slova: Musíte se znovu narodit. Nebo Pavlova: Hříchu jsme přece zemřeli, jak bychom v něm mohli dále žít? Ano, pro člověka je to nemožné, ale u Boha je možné všechno, jak Pavel jinde pokračuje: Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo nemožné pro lidskou slabost...
Velice inspirativní pro každého bez ohledu na životní směřování však zůstává známé indiánské podobenství o dvou vlcích v nás, které autor vypráví na začátku knihy: V každém z nás je dobrý vlk a zlý vlk. Který z nich zvítězí? Ten, kterého krmíš.
Autor se přesto nevyhýbá odkazům na různé filozofické a spirituální směry, zejména křesťanství a východní náboženství, a vyzobává si z nich principy, které se mu hodí. Například doporučuje řídit se Ježíšovou modlitbou: Buď vůle tvá. Nikoli moje. Tedy s vděčností přijímat, co život dává jako dar a netrápit se věcmi, které neovlivníme. Autor ale nepochopil hloubku křesťanské zvěsti v její osvobozující plnosti a často je mu zastřena excesy z historie i současné praxe některých církevních uskupení (zejména katolické církve), jako by prohřešky lidí, kteří měli křesťanství za masku, dokazovaly nějakou odvrácenou, "stinnou" tvář jeho radostné zprávy (řec. euangelion).
Autor čtenáře vybízí, aby nežili dvojaký život a nevytěsňovali své stinné stránky do podvědomí. Jednak si pak své stíny snadno projektujeme do ostatních, a kazí nám tak mezilidské vztahy, jednak nás samotné mohou tyto stíny pohltit, převzít vládu nad naší duší (psychóza, schizofrenie). Aneb slovy jedné křesťanské písně: Hříchy tvý tě jednou doženou, zkoušíš pálit mosty za sebou, všechno zlý v duši dál si vláčíš tmou. Hříchy tvý tě jednou doženou. Nepomůže je ignorovat. To, co autor označuje jako stín a Bible jako hřích, je jako smrtící nákaza, která nás rozežírá zevnitř. Má dopad nejen na nás, ale i na naše vztahy. Musíme ho začít brát vážně, než nás úplně zničí. Přetvářka je dlouhodobě neudržitelná, naše stíny jednou stejně vyplavou na povrch. Čím více je vytěsňujeme, s tím větší intenzitou se mohou projevit.
To, jakými filmy či knihami se živíme, jakou hudbu posloucháme, jakým vtipům se smějeme, vypovídá o našich stínech mnohem víc, než si myslíme. Je ovšem těžké si přiznat, že máme uvnitř sebe temná místa a že jsme sami tvůrci stínu, že za zlo neseme osobně plnou zodpovědnost. Bez uznání našich slabostí však nemůžeme dojít uzdravení. Zde člověku nepomůže pozitivní myšlení ani chlácholivé afirmace. Autor tak čtenáře vede k jakémusi ateistickému pokání. Uvědomit si, kdo jsem se všemi svými stíny a bez vytáček si to přiznat. Přijmout sebe takové, jací jsme (včetně naší hříšnosti), nám také pomůže přijímat i druhé s jejich stíny.
U toho však autor víceméně končí. Happyend křesťanského pokání se nekoná. Autor nezakusil jeho moc a asi by byl vůči němu skeptický. Skončil jen v první polovině Ježíšova výroku: Ani já tě neodsuzuji. Jeho druhá část: jdi a už nehřeš, je pro něj utopií. Nevidí proto naději ve vysvobození z hříchu (kterého není ani podle Ježíše možno dosáhnout lidským snažením), ale učí, že se s hříchem musíme smířit, naučit se s ním žít (integrovat do svého já) a tak trochu ho začít mít rádi. Své stíny máme kontrolovaně ventilovat, aby nedošlo k nečekané explozi. Je to asi jediný rozumný způsob, jak se v relativním duševním zdraví naučit přežívat v otroctví hříchu. Řeší ale pouze projevy hříchu, nikoli jeho kořen.
Radost z Ježíšovy záchrany autorovi zůstává neznámá a nemůže tak pochopit Ježíšova slova: Musíte se znovu narodit. Nebo Pavlova: Hříchu jsme přece zemřeli, jak bychom v něm mohli dále žít? Ano, pro člověka je to nemožné, ale u Boha je možné všechno, jak Pavel jinde pokračuje: Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo nemožné pro lidskou slabost...
Velice inspirativní pro každého bez ohledu na životní směřování však zůstává známé indiánské podobenství o dvou vlcích v nás, které autor vypráví na začátku knihy: V každém z nás je dobrý vlk a zlý vlk. Který z nich zvítězí? Ten, kterého krmíš.
September 27, 2024
Picked it up randomly and kept on reading it for the movie recommendations.
October 21, 2016
Čas přiznat si, že jsem docela dost v háji.
Displaying 1 - 3 of 3 reviews