One of the most famoust books of poetry by the Ostravian bard.
We can split up the book to the 4 parts, but not in chronological sequence. First part are poems where is author like a sign. (Red flower - Červený květ), second part are poems which are dedicated to the Moravia people (Kyjov, Hanácká ves), third part are poems dealed about social atmosphere (The teacher Halfar - Kantor Halfar; Maryčka Magdonova).
Most poems was writen under pressure author's sickness. Author was afraid who will stand for him (as the Ostravian bard, the singer of people, the man who will protect Moravian people).
Vždy jednou za pár let si to zopáknu a furt je to pro mě nejsilnější sbírka naší poezie (neplést s nejlepší). Nejucelenější, nejangažovanější, nejmíň milosrdná.
Já rozumím tomu, že tato sbírka má důležité místo v naší literární historii. Důležité je to poslední slovo - historie. Petr Bezruč byl mužem své doby, a proto se s jeho básněmi nemůžu ztotožnit. Vůbec mnou nerezonují a nevím, jestli by se na tom něco změnilo, kdybych byla děvčetem krajů, o kterých píše. Samotnou mě to překvapuje, protože se starší poezií jsem si vždycky notovala, ale tahle sbírka mě prostě nenadchla. Výběrem se sice najdou básně, které ke mně promluvily, ale jsou v menších jednotkách. Některé básně nebyly ani na tolik silné, že by se dalo hovořit o nějaké kvalitní poezii (říká člověk, co ani nestuduje bohemistiku), ale můj pocit ukotvil Jiří Holý v doslovu, který byl ve vydání, co jsem četla. Zpětně si aspoň můžu gratulovat, že jsem si to nezvolila k maturitě, ale možná mluvit o tom by se dalo lépe, než to číst.
"vodkou půl opilý vázal jsem věnec svých písní" Jakoby občas to tak fakt vypadalo no.
Chápu, že básně hovoří o důležitém tématu, ale tři čtvrtě z nich mi prostě znělo úplně stejně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem nedávala úplně pozor na detaily, nebo jestli to tak prostě bylo. Ano, některé básně se mi líbily a dokonce mi ani nepřišlo, že opakují tu stejnou věc už po sté. Takže jsem si čtení místy užila. Prostě asi takový průměr. Celou sbírku znovu číst asi nikdy nehodlám, ale našlo by se tam pár básní, které by za přečtení znovu stály.
Červený kvet a Labutinka ma dostali. Markyza Gera nenávidím. Slezske básne vo mne zanechali túžbu bojovať za národ, ktorý ani nie je môj a presťahovať sa k nohám Lysé.
Sbírku tvoří balady. Jsou z oblasti Těšínska, Ostravska, Opavy a Beskyd z 2. poloviny 19. století. Ve sbírce jsou užity krátké verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy, věty zvolací, metafory, ironie, výsměch.. Vyskytují se zde také nářeční prvky. Autor chtěl básněmi poukázat za chudobu a těžký život v tomto regionu, poukazoval na to, abychom bránili svůj rodný jazyk. Bydlím v tomto regionu, takže místa v této knize znám.
Líbily se mi např. balady Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Ostrava aj. Vzpomínám si, že jsme se na střední škole museli naučit baladu Červený květ, ale bohužel celou báseň bych už nedal dohromady z hlavy. :)
Bezručovy básně nejsou krásné. Nejsou dokonce ani hezké. Jsou syrové a temné a depresivní. Přesto jsou jedinečné. A protože sama pocházím ze Slezska a žiju v Ostravě, jsou mi hodně blízké. Hlavně odcizením Slezska Praze - nebo Prahy Slezsku? Jednoduše tím, o jak vzdálené světy se jedná, Praha vs. Ostrava. Taky se mi líbilo, že jsem se tu poprvé dočetla o násilném popolšťování. Vlastenecké básně vždycky zmiňují ve spojení se ztrátou identity našeho národa Němce, ale nikdy ne Poláky. Poláci jsou možná taky Slované jako my, ale nejsme to my, nejsou to Moravané a Slezané, jejich jazyk není náš.
Ach ach, jak melancholická historie slezského kraje, má domovina, má rodina a i proto s nimi toliko soucítím, sedím a hledím do dáli, nechávám, ať se mi verše zapisují do paměti. Kniha nastiňuje těžký život horníků a obyvatel Slezska, odkud byl původně sám Petr Bezruč, věděl, co se všechno děje a trpěl s nimi, co víc mohl než psát svá trápení a být mluvčím slezské společnosti, chtěl změnu, pomoc, dostal se mu potlesk a obdiv, jako sám říkal a za co?
Na tuhle sbírku jsem se těšila od té doby, co jsme ji ve škole probírali a četli si Maryčku Magdonovu. Má něco do sebe - ač jsem ve Slezsku, dnes v Moravskoslezském kraji nikdy nebyla, přesto na mě dýchá duch Petra Bezruče a nutí mě o problémech této oblasti přemýšlet dost živě...
I’m not a fan of proletarian literature. This book had fee poems that were a little militant, but the balance was still ok. Mostly the poems are understandable (which is for me often a problem when reading poetry)
This poetry was actually not so bad. There was a lot of average and not so interesting poems, but there also was a couple of good ones. As most of the people I liked the social balads the most (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar), but I also liked some others that express the fighting spirit and unyieldigness of Silesian people (Ostrava) and some love poems (I usually see them as trashy and boring but these were different, e.g. Labutinka). The poem that left a biggest impression on me was Blendovice. I am really not quite sure why, there was just something magical, dark and yet enchanting about it!
Přečetla jsem všechny básně, které se ve sbírce nachází a mají jednotnou tématiku: špatní Němci, poněmčení a trpící národ Ostravy. Neříkám, že to není zajímavé a důležité uvědomit si, jaké špatnosti se dějí, ale tak jako většina básníků má i Petr Bezrúč tendence věci hyperbolizovat. Je v skutku jasné, že doslovně špatně se neměli, přestože jejich životní podmínky byly poznatelně omezeny a ničeny.
Dost se opakuje. Markýz Gero, popolštění škol, siroty... To vše by stačilo tak v třetinovém objemu. Básně s osobním tématem jsou ale silné, většinou se věnují vlastnostem autora nebo jeho osudu. Zdařilý je námět měst a míst.
Vybírám některé povedené, vynechávám známé Nohavicou zhudebněné: Chycený Drozd - Rybníky za Paskovem - Hrabyň - Pluh - Opava - Osud - Nápis na hrob hrobníkův - Ty a já - Čtenáři veršů - Den Palackého - Dombrová - Pětvald II - Úspěch
Když pomineme Maryčku, Kantora Halfara a pár dalších básní (přesně těch, co se obvykle zmiňují jako nejlepší, ano), musím říct, že mě tahle sbírka ani za mák nebavila. Pořád se tu opakuje pár základních témat, pořád se omílá totéž. Není to nejhorší básnická sbírka, co jsem kdy četla, ale ty tři hvězdičky má stejně jen tak tak...
Kam to šlo všecko, kam se to dělo? V cizině žiju. V dál uletělo do nevrátima mé mládí, má láska, v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střbovice, v dáli Děhylovo, Dobroslavice, na Modré straně je Hučín.