What do you think?
Rate this book
Nebe nemá dno
Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Pohnuté události v životě se staly impulsem k nečekané výpravě, během níž se proměňuje příběh a s ním i vypravěč. Kniha se stává cestou, cestování po vnějších krajinách je metaforou putování do nejzazších koutů vlastní duše. Předěl mezi realitou a snovými vizemi se stává nezřejmým, průchozím a nepodstatným. Kde začínají a kde končí naše možnosti a schopnosti? Jak se bolestná zkušenost stává mystickou? Autorka nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Strach a nejistota se tak může přerodit v radost a hravou bezstarostnost. Mozaikovitá próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Stejně tak osciluje mezi sarkastickým černým humorem a lyrickými pasážemi blízkými básni v próze. Nebe nemá dno je kniha, která se do vás nastěhuje, zaplaví vás mnohostí barev, tvarů, chutí a zvuků, a začne žít svým vlastním životem.
- GenresCzech Literature
296 pages, Hardcover
First published January 1, 2010
6 people are currently reading
137 people want to read
About the author
Hana Andronikova
11 books19 followersHana Andronikova byla česká spisovatelka.
Vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnovala se literatuře.
Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V březnu 2008 plánovala vydat nový román s pracovním názvem Blues v nakladatelství Odeon. Nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno a v roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera 2011.
Napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou), Pakosti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010).
Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.
Vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnovala se literatuře.
Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V březnu 2008 plánovala vydat nový román s pracovním názvem Blues v nakladatelství Odeon. Nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno a v roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera 2011.
Napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou), Pakosti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010).
Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 18 of 18 reviews
April 12, 2015
"Déšť zní stále dokola jako smyčka, smyčka, která vede zpátky," ale o stupeň výš. Metaforický jazyk první části knihy je jako zkapalněný dusivý mýtus, předivo halucinačních vizí, kde je nesnadné nahmatat rozpité kontury reality. Nezapomínejte, když pojídáte maso bohů, musíte být ochotni vzdát se, přičemž být ochoten vzdát se a vzdát se jsou dvě rozdílné věci. Po opojení přichází suché vystřízlivění v podobě jasných obrazů prérirní krajiny, místy lehce rozostřených patosem romantiky, abyste se nakonec ocitli vyzbrojeni sebeironií metr od hajzlu, ve kterém se mezi zvratky snažíte rozeznat svou tvář.
Co mne ovšem dostalo byl surrealistický závěr, páš si doteď nejsem jistá, jestli jsem se stala quarkem, škvarkem nebo parkem.
Nemějte obavu,
usmíření nakonec najdou všichni,
jen to nikdo nesmí vědět předem.
Co mne ovšem dostalo byl surrealistický závěr, páš si doteď nejsem jistá, jestli jsem se stala quarkem, škvarkem nebo parkem.
Nemějte obavu,
usmíření nakonec najdou všichni,
jen to nikdo nesmí vědět předem.
October 11, 2019
Hořkoslaná, silně podmanivá kniha. Nic sladkého.
Kometa rozřízla obloze břicho a mně zase srdce.
Kometa rozřízla obloze břicho a mně zase srdce.
April 20, 2025
Velmi originální a silná próza, která mi doslova brala dech. Člověk jako by byl stále hnán číst dál, a přitom se tak moc potřeboval zastavit, nadechnout, zpracovat vjemy… Ano, musela jsem při čtení odpočívat a pak už se zase nemohla dočkat, až nasednu do jejího ďábelsky rozjetého proudu vyprávění. Neuvěřitelná práce s jazykem, ty úžasný metafory, vizualizace, přemýšlení slovem, hledání boha a sebe sama skrz psaní, uvolňující smích, cynický škleb i to nejlaskavější objetí… Těžko se mi dává do slov, co všechno tahle knížka ve mně vyvolala. Je skvělá.
December 9, 2024
Nebe nemá dno je překvapení tohoto roku! Když jsem se do knihy pouštěla, neměla jsem vůbec žádná očekávání, ale dostalo se mi velmi originálního textu.
Prvních pár stran bylo poněkud problematických, kniha je totiž psaná velmi osobitým stylem a navíc v ní nejsou užita žádná velká písmena (a to ani u jmen). Musela jsem si chvíli zvykat, ale nakonec to ke knize patřilo a dodávalo jí to na atmosféře.
Kniha je v podobě deníkových zápisků, celé to působí stručně, věcně, ale taky syrově a nepřikrášleně. Sepsané myšlenky tak, jak v dané chvíli přišly. Kniha se moc dobře četla!
Téma nemoci a vyrovnávání se s ní rozhodně není lehké, ale způsob, jakým je to podávané zde vytváří jakousi snesitelnost. Autorčina práce s jazykem je v některých spojeních až kouzelná a pomáhá čtenáři se do příběhu naplno ponořit.
Moc doporučuji!
Prvních pár stran bylo poněkud problematických, kniha je totiž psaná velmi osobitým stylem a navíc v ní nejsou užita žádná velká písmena (a to ani u jmen). Musela jsem si chvíli zvykat, ale nakonec to ke knize patřilo a dodávalo jí to na atmosféře.
Kniha je v podobě deníkových zápisků, celé to působí stručně, věcně, ale taky syrově a nepřikrášleně. Sepsané myšlenky tak, jak v dané chvíli přišly. Kniha se moc dobře četla!
Téma nemoci a vyrovnávání se s ní rozhodně není lehké, ale způsob, jakým je to podávané zde vytváří jakousi snesitelnost. Autorčina práce s jazykem je v některých spojeních až kouzelná a pomáhá čtenáři se do příběhu naplno ponořit.
Moc doporučuji!
September 13, 2021
výborný, skvělý, experimentální
May 10, 2022
Nekonvenční čtení o prožitcích a myšlenkách autorky. Ze začátku kvůli absenci jakýchkoli velkých písmen složité čtení na pozornost.
This entire review has been hidden because of spoilers.
September 23, 2024
Cekala jsem na ni snad deset let.
Vysoce intelektualni cteni, zuzo.
Vysoce intelektualni cteni, zuzo.
February 1, 2015
Nebe nemá dno jsem si dávkoval po kouskách; nešlo číst jinak, bylo to příliš silné a opravdové. Nakonec, maximálně, ze všech knih zůstanou pocity - pokud odstavce a věty nesly myšlenku, která se nerozplyne. Stačí chvilku googlit a člověk najde příběh, z kterého se mu sevře srdce. Co říct? Nakolik máme věřit vnitřnímu hlasu? Na tohle nedokážu nikdy odpovědět...
-----
Čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. A najednou je tu plno. Sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. Prostor přecpaný jedním člověkem. Může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. Myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. Za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. Ještě jí to neřekli, ale ona už to ví. Svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. Ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.
Nějak neví, kde začít. Snad s novým rokem, protože s novým rokem jí zaskočilo. Jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí. Všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš. Právě v době, kdy máš pocit, že ti začal nový život.
Jak být šťastný tady a teď? Vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.
Ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ní rozezní. Jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí. Chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí. Pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo. Ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak. Když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. V kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.
Někdo mi nedávno napsal, že je dobré živit v sobě naději. Zní to dobře, přitom je to ryzí žvást. Víš, proč naděje umírá poslední? Protože naděje je virtuální děvka; nikdy ti nedá právě tady a teď. Až pak, až příště. Do ucha ti vylizuje švarnou budoucnost, s jedním ukazovákem zapíchnutým na daleký horizont, s druhým vraženým do oka. Naděje nikdy neumírá, protože smrt nemá na takové trajdy čas.
Člověk, který žije ve strachu a zmatku, v depresích, je bytost, která zapomněla na své dědictví. Síla pochází z místa kořenů, z moudrosti předků, kteří malovali své sny na oblohu, modlili se k ní. Vzhlíželi do nebe a nacházeli sebe. Člověk je přírodou a příroda člověkem. Kultura, která přetne své kořeny, ztratí duši. Neustálý růst, o který usiluje, není možný. Nemůžeš se jen nadechovat, je potřeba také vydechnout, spočinout.
Narodila jsem se své matce. Tak to u nás chodí. Rodíme se matkám, přestože si matky často myslí, že ony rodí nás. Mýlí se, my se rodíme sami. Planety se rodí tichu, vyraší z něj s vědomím počátku i konce, s vědomím věčnosti.
On sejme ticho jednou větou hlasem v nížinách.
Vypadá to, že nám došla řeč. Tak co teď?
Ama vstane, odrazí ten pohled od svých stěn. Budeš v mojí knize, Jasone, jestli ti to nevadí.
Když se směje, je mu těžké odolat. Ne, dávám ti volnou ruku, napiš si, co chceš. A nezapomeň, vytváříš tím dějiny.
Chechtají se oba a on se zvolna zvedá, jako by mu ztuhly svaly, pomalu se pohybuje, očima v ní loví, nechce se vzdát.
Noc rozlije chuť tvého jména po bílém polštáři.
Úsvit sklidí stíny hvězd z vypálených kostí.
Ráno jí dá slzy a ten úsměv, co má tak ráda. Doufám, že se zase někdy zastavíš.
-----
Čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. A najednou je tu plno. Sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. Prostor přecpaný jedním člověkem. Může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. Myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. Za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. Ještě jí to neřekli, ale ona už to ví. Svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. Ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.
Nějak neví, kde začít. Snad s novým rokem, protože s novým rokem jí zaskočilo. Jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí. Všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš. Právě v době, kdy máš pocit, že ti začal nový život.
Jak být šťastný tady a teď? Vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.
Ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ní rozezní. Jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí. Chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí. Pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo. Ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak. Když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. V kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.
Někdo mi nedávno napsal, že je dobré živit v sobě naději. Zní to dobře, přitom je to ryzí žvást. Víš, proč naděje umírá poslední? Protože naděje je virtuální děvka; nikdy ti nedá právě tady a teď. Až pak, až příště. Do ucha ti vylizuje švarnou budoucnost, s jedním ukazovákem zapíchnutým na daleký horizont, s druhým vraženým do oka. Naděje nikdy neumírá, protože smrt nemá na takové trajdy čas.
Člověk, který žije ve strachu a zmatku, v depresích, je bytost, která zapomněla na své dědictví. Síla pochází z místa kořenů, z moudrosti předků, kteří malovali své sny na oblohu, modlili se k ní. Vzhlíželi do nebe a nacházeli sebe. Člověk je přírodou a příroda člověkem. Kultura, která přetne své kořeny, ztratí duši. Neustálý růst, o který usiluje, není možný. Nemůžeš se jen nadechovat, je potřeba také vydechnout, spočinout.
Narodila jsem se své matce. Tak to u nás chodí. Rodíme se matkám, přestože si matky často myslí, že ony rodí nás. Mýlí se, my se rodíme sami. Planety se rodí tichu, vyraší z něj s vědomím počátku i konce, s vědomím věčnosti.
On sejme ticho jednou větou hlasem v nížinách.
Vypadá to, že nám došla řeč. Tak co teď?
Ama vstane, odrazí ten pohled od svých stěn. Budeš v mojí knize, Jasone, jestli ti to nevadí.
Když se směje, je mu těžké odolat. Ne, dávám ti volnou ruku, napiš si, co chceš. A nezapomeň, vytváříš tím dějiny.
Chechtají se oba a on se zvolna zvedá, jako by mu ztuhly svaly, pomalu se pohybuje, očima v ní loví, nechce se vzdát.
Noc rozlije chuť tvého jména po bílém polštáři.
Úsvit sklidí stíny hvězd z vypálených kostí.
Ráno jí dá slzy a ten úsměv, co má tak ráda. Doufám, že se zase někdy zastavíš.
October 16, 2019
Poslouchala jsem jako audioknihu.
Nesnažila jsem se pochopit autorčinu rozhodnutí, na to jsem se napřekládala příliš mnoho textů o karcinomu prsu, ale aspoň ho respektovat. Ale tak vlastně je mi po tom houby, že jo.
Při poslouchání na mě padala tíseň, nejenom ze samotného obsahu, ale i z toho, že by se na základě knížky někdo další, nedejbože můj blízký, mohl rozhodnout nastoupit stejnou cestu.
Ať se prosím upozorňuje, že autorka rok po vydání knížky na rakovinu zemřela.
Poslední kapitoly – baba Jaga a bible – geniální, chtěla bych umět něco takového vymyslet.
Nesnažila jsem se pochopit autorčinu rozhodnutí, na to jsem se napřekládala příliš mnoho textů o karcinomu prsu, ale aspoň ho respektovat. Ale tak vlastně je mi po tom houby, že jo.
Při poslouchání na mě padala tíseň, nejenom ze samotného obsahu, ale i z toho, že by se na základě knížky někdo další, nedejbože můj blízký, mohl rozhodnout nastoupit stejnou cestu.
Ať se prosím upozorňuje, že autorka rok po vydání knížky na rakovinu zemřela.
Poslední kapitoly – baba Jaga a bible – geniální, chtěla bych umět něco takového vymyslet.
May 20, 2015
At first I was not persuaded by the style of writing nor the topic was close to my heart. But it grew on me, grew and at the end I had a feeling I should read it again. I highlighted some passages, I quoted them to my friends. I liked the story and the topic and the end. It adds up to a great book.
I am aware that not everybody will like it. It is one of those "alternative" books, but probably the best one I've read so far.
I am aware that not everybody will like it. It is one of those "alternative" books, but probably the best one I've read so far.
June 3, 2018
Divocina emoci, chuti, vuni, nepricetne barevnych obrazu i usecneho jazyka. Nezacita se do toho snadno, pribeh, ktery v kazdem odstavci meni uhel vypraveni, z ich-formy do er-formy z nuly na sto, a podivne (ne)reality na ayahuasce, ktere strizliva hlava tolik nepobere. Je to sila, ale stoji to za to. Zvlast kdyz to ctete jako denik, dokumentarni zapisky jedne genialni spisovatelky, kterou nakonec ani moderni ani alternativni medicina nezachranila. Nebo naopak zachranila?
July 5, 2016
Androniková píše úžasně a tak sugestivně, že vás do svých knih naprosto vcucne. Ani tady tomu nebylo jinak a hned jak budu mít možnost přečíst si třetí autorčinu knihu, rozhodně to udělám.
Oproti Slunečním hodinám mi ale toto sedlo přeci jen méně. Bylo to trochu jednotvárnější a u některých pasáží jsem se do čtení musela trochu nutit. Proto 3*.
Oproti Slunečním hodinám mi ale toto sedlo přeci jen méně. Bylo to trochu jednotvárnější a u některých pasáží jsem se do čtení musela trochu nutit. Proto 3*.
July 7, 2015
It is not easy to read. Seems crazy at first. Then you get the rhythm. Her writing is intensive, concentrated, and contagious, you start to see her world from her perspective. Full of happiness and pain. Full of life and dying. Important book for me.
April 16, 2017
Tohle se nedá přečíst na jeden zásah - jak z hlediska obsahu, tak i stylu. Jste přímo uprostřed uragánu myšlenek, pochyb, přesvědčení. Spousta zajímavých momentů, ale celkově jsem se do čtení musela spíš nutit.
nedocteno
June 30, 2020Tento způsob psaní absolutně nedávám; kdyby tam byla alespoň velká písmena.
A přitom Zvuk slunečních hodin jsem přelétla jedním dechem.
Ach jo.
A přitom Zvuk slunečních hodin jsem přelétla jedním dechem.
Ach jo.
July 29, 2016
Skutečně až na dřeň, poctivý a nepatetický ponor do zkušenosti bytí.
Displaying 1 - 18 of 18 reviews