What do you think?
Rate this book
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
Kniha je záznamem fiktivního rozhovoru vypravěče s mladou ženou Lucií, kteří náhodou tráví současně dovolenou na pobřeží Jaderského moře na severu Jugoslávie. Lucie otevřeně vyslovuje svoji nespokojenost se situací ve svém domově - v Československu zasaženém normalizací; váhá, zda se má z dovolené vrátit do šedivé reality všedního života do Prahy nebo zda má emigrovat. Vypravěč (s nímž se autor ztotožňuje) žije v exilu v Paříži a vzhledem k přístupu ke svobodným informacím bez cenzury a také díky svému vyššímu věku má větší přehled o historii. Místo jednoznačné odpovědi, která by pomohla vyřešit její dilema, proto Lucii nabídne, že jí bude každý večer vysvětlovat svůj pohled nejen na dějiny Československa ale i komunismu v Sovětském svazu a v ostatních státech východního bloku.
Po třináct večerů pak Lucii vypráví o řadě klíčových událostí dějin. Na rozdíl od vypravěče, jenž se vyjadřuje většinou přesně a spisovně, používá Lucie hovorovou řeč; její slova jsou v textu knihy odlišena pomocí kurzívy. Dozvídá se tak autorovy názory na témata, o kterých jinak nemůže kvůli cenzuře dostat nezávislé informace: mimo jiné na události, které předcházely Mnichovské dohodě roku 1938, na Košický vládní program, politické procesy se Slánským a s Miladou Horákovou, na stalinské čistky v 50. letech, Pražské jaro 1968 a další témata. Otázka, zda se Lucie nakonec rozhodla pro emigraci, zůstává v knize nezodpovězena.
Po třináct večerů pak Lucii vypráví o řadě klíčových událostí dějin. Na rozdíl od vypravěče, jenž se vyjadřuje většinou přesně a spisovně, používá Lucie hovorovou řeč; její slova jsou v textu knihy odlišena pomocí kurzívy. Dozvídá se tak autorovy názory na témata, o kterých jinak nemůže kvůli cenzuře dostat nezávislé informace: mimo jiné na události, které předcházely Mnichovské dohodě roku 1938, na Košický vládní program, politické procesy se Slánským a s Miladou Horákovou, na stalinské čistky v 50. letech, Pražské jaro 1968 a další témata. Otázka, zda se Lucie nakonec rozhodla pro emigraci, zůstává v knize nezodpovězena.
316 pages, Hardcover
First published January 1, 1988
34 people are currently reading
332 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 20 of 20 reviews
October 27, 2017
Fenomenální! Čte se to jako detektivka. Jediný, co tomu schází je silný závěr, který by vás knockoutoval. To je škoda - předpodslední kapitolu jsem odzíval a poslední byla k neučtení. S klidným svědomím říkám, že pokud s ní budete mít problém, klidně ji přeskočte. Ale to, co následuje předtím, tj. 85 % knihy, je fantastická cesta československými dějinami.
Nebud plýtvat popisem stylu, který si můžete přečíst v perexu a snad jen vypíchnu, že ač Tigrid v historii skáče sem a tam, podařilo se mu velice konzistentně popsat dějiny Československé republiky ve 20. století. To je zajímavý přístup - začně Pražským jarem, aby retrográdně pokračoval 60. lety a československou destalinizací a předcházejícím stalinismem. Pak skočí do Mnichova a změní směr na dopředný, tedy Druhá republika, Protektorát a exilová vláda v Londýně, konec války a Košický vládní program, Třetí republika a Vítězný únor. A pak zase skok před a do roku 1918, vznik Československa a závěrečný skok do normalizace.
Tigrid má opravdu dar to podat konzistentně a objektivně - jednak většinu z toho prožil, ale hlavně cituje historiky, zleva i zprava, stejně tak jako z pamětí státníků a soudobých novinářů. Má obrovský záběr znalostí a neuvěřitelně načteno. A hlavně (výtka jde za Taberyho Opuštěnou společností) - interpretuje a syntetizuje dějiny, pro mne velice příjemným a akceptovatelným způsobem.
Kromě toho, že se to čte jako svižná krimi, je to taky slušná archeologie - dozvíte se spoustu věcí, které jste už ze školy buď zapomněli, nebo o nich ani nevěděli. Tušíte, co byl koncept Polsko-československé federace? Nebo že Beneš akceptoval odevzdání Sudet ještě před Mnichovem. Nebo jaký justiční hnus, legitimizovaný českými "demokraty", byly retribuce?
Co musím vyzvednout, kniha nijak nezastarala - poprvé jsem ji četl na počátku 90. let, když u nás poprvé vyšla. Upřímně, všechno jsem z ní zapomněl, i to, že Lucie byla na dovolené na Jadranu. Čtení po těch zhruba 25 letech jí neubralo nic ze čtivosti.
Pravda, dneska už jsme "chytří" a víme, jak to dopadlo - to, co tehdy v roce 1988 (kdy kniha v Kanadě vyšla) ještě pořád vypadalo "na večné časy", se najednou zhroutilo, jako domeček z karet. Ale že bychom si dnes vedli líp, než Čechoslováci v minulosti? To si nemyslím. Tak jako se plivalo na Masaryka, tak se plivá na Havla. Lidé, a Češi zvlášť, jsou nepoučitelní...
Nebud plýtvat popisem stylu, který si můžete přečíst v perexu a snad jen vypíchnu, že ač Tigrid v historii skáče sem a tam, podařilo se mu velice konzistentně popsat dějiny Československé republiky ve 20. století. To je zajímavý přístup - začně Pražským jarem, aby retrográdně pokračoval 60. lety a československou destalinizací a předcházejícím stalinismem. Pak skočí do Mnichova a změní směr na dopředný, tedy Druhá republika, Protektorát a exilová vláda v Londýně, konec války a Košický vládní program, Třetí republika a Vítězný únor. A pak zase skok před a do roku 1918, vznik Československa a závěrečný skok do normalizace.
Tigrid má opravdu dar to podat konzistentně a objektivně - jednak většinu z toho prožil, ale hlavně cituje historiky, zleva i zprava, stejně tak jako z pamětí státníků a soudobých novinářů. Má obrovský záběr znalostí a neuvěřitelně načteno. A hlavně (výtka jde za Taberyho Opuštěnou společností) - interpretuje a syntetizuje dějiny, pro mne velice příjemným a akceptovatelným způsobem.
Kromě toho, že se to čte jako svižná krimi, je to taky slušná archeologie - dozvíte se spoustu věcí, které jste už ze školy buď zapomněli, nebo o nich ani nevěděli. Tušíte, co byl koncept Polsko-československé federace? Nebo že Beneš akceptoval odevzdání Sudet ještě před Mnichovem. Nebo jaký justiční hnus, legitimizovaný českými "demokraty", byly retribuce?
Co musím vyzvednout, kniha nijak nezastarala - poprvé jsem ji četl na počátku 90. let, když u nás poprvé vyšla. Upřímně, všechno jsem z ní zapomněl, i to, že Lucie byla na dovolené na Jadranu. Čtení po těch zhruba 25 letech jí neubralo nic ze čtivosti.
Pravda, dneska už jsme "chytří" a víme, jak to dopadlo - to, co tehdy v roce 1988 (kdy kniha v Kanadě vyšla) ještě pořád vypadalo "na večné časy", se najednou zhroutilo, jako domeček z karet. Ale že bychom si dnes vedli líp, než Čechoslováci v minulosti? To si nemyslím. Tak jako se plivalo na Masaryka, tak se plivá na Havla. Lidé, a Češi zvlášť, jsou nepoučitelní...
November 23, 2020
Knihu jsem dostala jako dárek, a vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu. Výsledek? Možná nejužitečnější učebnice politických dějin českého 20. století, jaká se mi dostala pod nos (říká vystudovaná politoložka, ehm). Fascinující mi přijde, že zvládla nezastarat. S některými tezemi se dá určitě polemizovat, autor ale zároveň nenechává čtenáře na pochybách, že si je toho vědom a polemiku vítá. Kapitolu o Masarykovi a zakládání Československa doporučuju doplnit Kosatíkovým TGM.
August 21, 2018
Vlastně jsem původně ani nevěděla, co od téhle knížky očekávat, nicméně jsem z ní nadšená. A taky jsem si znovu uvědomila, jak moc špatně se učí dějepis. Tahle knížka (která rozhodně není jen pro ženy) mi dala krásně ucelený obraz na české dějiny 20. století. Všechny ty souvislosti, které mi chyběly, mi Tigrid pomohl dát dohromady, celý ten řetězec na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících událostí. Celým vyprávěním neustále vyvstávala také ošemetná otázka týkající se nás Čechů, charakteru našeho národa a míry naší mravní zkaženosti a lhostejnosti, a ovšem i její oprávněnosti či neoprávněnosti. A k tomu dostanete hromadu odkazů na další doporučenou četbu, na kterou se už moc těším.
March 30, 2019
Mladá maminka Lucie je v osmdesátých letech na dovolené v Jugoslávii, kde si začne povídat s autorem knihy o tom, jestli by neměla emigrovat. Dohodnou se, že budou dvanáct večerů rozmlouvat o tom, co je vlastně to Československo zač, čím si prošlo a proč je takové, jaké je.
Pavel Tigrid jen tak nemluví do větru, ale v knize vychází jako důsledný historik z hromady relevantních zdrojů - knih, dopisů, oficiálních dokumentů... - a postupně skládá obraz Československa. A je to pořádně depresivní obrázek. Autor se snaží být nezaujatý, neustále upozorňuje na to, že pravda není často jednoduchá a snaží se podívat na věci z různých úhlů, ale stejně tu prosakuje jeho názor. Například ukazuje mnoho odporných věcí, které (nejen) nám provedl Sovětský svaz, nebo představuje ve velice nelichotivém světle Edvarda Beneše.
Samotná Lucie má v knize minimum prostoru. Ukazuje se jako archetyp tehdejší mládeže, která má nějaké přibližné ponětí o historii své země, ale zároveň ji "politika" příliš nebaví. To Tigrid jde často opravdu až neskutečně do hloubky a tato kniha tudíž může sloužit jako taková propracovaná dějepisná učebnice - 300 stran knihy jsou nahuštěné fakty, zajímavostmi a taky nějakým tím zamyšlením nad událostmi 20. století jako První republika, Mnichovská dohoda či Pražské jaro... Je to poutavé, ale zároveň taky dost náročné čtení.
Osm depresivních historických knih z deseti.
Pavel Tigrid jen tak nemluví do větru, ale v knize vychází jako důsledný historik z hromady relevantních zdrojů - knih, dopisů, oficiálních dokumentů... - a postupně skládá obraz Československa. A je to pořádně depresivní obrázek. Autor se snaží být nezaujatý, neustále upozorňuje na to, že pravda není často jednoduchá a snaží se podívat na věci z různých úhlů, ale stejně tu prosakuje jeho názor. Například ukazuje mnoho odporných věcí, které (nejen) nám provedl Sovětský svaz, nebo představuje ve velice nelichotivém světle Edvarda Beneše.
Samotná Lucie má v knize minimum prostoru. Ukazuje se jako archetyp tehdejší mládeže, která má nějaké přibližné ponětí o historii své země, ale zároveň ji "politika" příliš nebaví. To Tigrid jde často opravdu až neskutečně do hloubky a tato kniha tudíž může sloužit jako taková propracovaná dějepisná učebnice - 300 stran knihy jsou nahuštěné fakty, zajímavostmi a taky nějakým tím zamyšlením nad událostmi 20. století jako První republika, Mnichovská dohoda či Pražské jaro... Je to poutavé, ale zároveň taky dost náročné čtení.
Osm depresivních historických knih z deseti.
August 17, 2017
Fenomenální a stále aktuální. Doporučuji!
August 4, 2024
Sranda, jak může být název knihy zavádějící. V knihovně bych po této knize dle titulu asi nikdy nesáhl. Nicméně mě přesvědčily nějaké recenze a fakt, že kniha byla doma v knihovně. Pár lidí se mě ale zeptalo, co to čtu za knihu pro ženy.
Ve skutečnosti se jedná o nejlepší historicky zaměřenou knihu, co jsem kdy četl (pravda, moc jsem jich nepřečetl!). A právě vzhledem k tomu, že mě dějiny ve škole nikdy extra nenadchly, tak jsem byl překvapen, jak jsem tuto knihu hltal a jak může být dějepisná kniha napínavě napsaná.
Mám pocit, že jsem alespoň částečně dohnal to, co jsem cítil, že mi školní dějepis nedal - pochopení historie České republiky 20. století! Konečně!
Ve skutečnosti se jedná o nejlepší historicky zaměřenou knihu, co jsem kdy četl (pravda, moc jsem jich nepřečetl!). A právě vzhledem k tomu, že mě dějiny ve škole nikdy extra nenadchly, tak jsem byl překvapen, jak jsem tuto knihu hltal a jak může být dějepisná kniha napínavě napsaná.
Mám pocit, že jsem alespoň částečně dohnal to, co jsem cítil, že mi školní dějepis nedal - pochopení historie České republiky 20. století! Konečně!
November 7, 2023
Co by měl každý vědět (nejen) o českých dějinách 20. století. Období zahrnující jednotlivé kapitoly vývoje našeho státu od končícího Rakouska-Uherska po předrevoluční normalizaci je tady s neuvěřitelným talentem pro zjednodušení, zhuštění a zároveň analýzu situace převedeno do velmi pochopitelného příběhu. Příběhu o národu, který (a to je z mé strany už velké zjednodušení a zobecnění) dostal stát "skoro bez boje", a i když měl opakovaně velké oči ohledně své světové dějinné role, jeho politici se bez neustálého škorpení, malosti a neschopnosti dohodnout (myšleno vystrčit nos i ze své komfortní zóny) nemohli obejít. A když už šlo do tuhého, bylo pozdě a nepříznivá mezinárodní situace vše nepěkně potrestala. Přesto dodnes panují bolestínské mýty o osmičkových rocích "za které nemůžeme," přestože se "štěstíčku vycházelo naproti". Ať už šlo o vztahy s menšinami v Československu, ustupování komunistům (a Sovětskému svazu) dávno před Vítězným únorem nebo výsledek Pražského jara...
A i kdyby nešlo o hodnotnou interpretaci dějin, ale jen o množství zmíněných historických faktů, kniha by přesto vydala za mnoho hodin středoškolského dějepisu, který se s výkladem do období po druhé světové válce za mých studentských let prakticky nedostal. Uznávám, že jako student jsem se zatvrzele povinné literatuře vyhýbal a asi bych tehdy Průvodce tolik neocenil (nemluvě o nedostatku znalostí, které dodávají další potřebný kontext), ale pro všeobecný přehled je velmi užitečný. Navíc se to na první pohled nezdá, ale velikostí písma a řádkováním v mém vydání z roku 1992 by kniha mohla být klidně vydána jako 500 stránková bichle a ani by to člověk nepoznal.
Proč pak nedávám plný počet hvězdiček? Mně prostě nesedí název knihy (docela dlouhou dobu mě odrazoval) a pojetí "příběhové omáčky" vyplňující okraje historických faktů. V mých očích to knihu trochu shazuje a při jejím čtení jsem si musel opakovat, že to není fiktivní román, ale snaha o populárně-naučný styl. Nevadí mi ani tak historické promíchání kapitol (od Pražského jara, potom teprve období druhé světové války a začátku komunistické totality, pak zpět k Masarykovi a První republice), které ve výsledku docela dává smysl, ale spíš bych ocenil verzi, která by příběh Lucie proškrtala a ona závěrečné zamyšlení sesumírovala trochu faktičtěji, než takto filozoficky.
A i kdyby nešlo o hodnotnou interpretaci dějin, ale jen o množství zmíněných historických faktů, kniha by přesto vydala za mnoho hodin středoškolského dějepisu, který se s výkladem do období po druhé světové válce za mých studentských let prakticky nedostal. Uznávám, že jako student jsem se zatvrzele povinné literatuře vyhýbal a asi bych tehdy Průvodce tolik neocenil (nemluvě o nedostatku znalostí, které dodávají další potřebný kontext), ale pro všeobecný přehled je velmi užitečný. Navíc se to na první pohled nezdá, ale velikostí písma a řádkováním v mém vydání z roku 1992 by kniha mohla být klidně vydána jako 500 stránková bichle a ani by to člověk nepoznal.
Proč pak nedávám plný počet hvězdiček? Mně prostě nesedí název knihy (docela dlouhou dobu mě odrazoval) a pojetí "příběhové omáčky" vyplňující okraje historických faktů. V mých očích to knihu trochu shazuje a při jejím čtení jsem si musel opakovat, že to není fiktivní román, ale snaha o populárně-naučný styl. Nevadí mi ani tak historické promíchání kapitol (od Pražského jara, potom teprve období druhé světové války a začátku komunistické totality, pak zpět k Masarykovi a První republice), které ve výsledku docela dává smysl, ale spíš bych ocenil verzi, která by příběh Lucie proškrtala a ona závěrečné zamyšlení sesumírovala trochu faktičtěji, než takto filozoficky.
March 26, 2019
Měli jsme si tuto knihu přečíst do dějepisného semináře, aby nám pomohla lépe objasnit co, jak a proč se u nás dělo za socialismu. Musím říct, že se dotýkala i jiných a mnohem dávnějších událostí než čtyřicetileté nadvlády komunistů v naší zemi, protože, jak sám autor v knize zdůrazňuje, nelze se jednoduše zaobírat a objasňovat jedno období, aniž bychom věděli, co k němu vedlo předtím, jaká rozhodnutí musela padnout. To znamená, že je v knize popsána druhá republika, druhá světová válka a protektorát, období bezprostředně po válce, kdy docházelo k událostem, které měly obrovský vliv na budoucí podobu a uspořádání země. Ale pořád je třeba jít ještě hlouběji, do období první republiky a před jejím vznikem, kdy se zase utvářely podmínky pro následující události. Mám-li to shrnout, je tato kniha dokonalou analýzou těch nejklíčovějších událostí 20. století našeho národa, podepřená fakty i názory - může být místy sice trochu ubíjející, ale zároveň není psána encyklopedickou, nýbrž pro čtenáře trochu atraktivnější formou. V každém případě myslím každého dostatečně obohatí a pomůže mu ucelit si nějaký způsobem svůj vlastní obrázek o vývoji naší české společnosti.
December 11, 2020
Cital som to prvykrat v roku 1990. Zdalo sa mi to vtedy ctive a rozumne argumentovane, ale to som este nepoznal silu podvratnej propagandy. Aby bohati mohli bohatnut, musia niekoho okradat. Aby okradani boli ticho, treba ich oklamat ze ziju v zriadeni, ktore je take dobre, ze nikto iny zatial nic lepsie nevymyslel. Ak sa okradani nedaju dalej klamat, nastupi nasilie. Cetnictvo a policia masarykovsko-benesovskej CSR zastrelila viac pracujucich pri hladovych protestoch pocas 20 rokov demokracie ako zastrelili bezpecnostne organy CSSR pri pokuse o nelegalny prechod hranic. Pri nelegalnych prechodoch hranic neslo iba o uteky "za slobodou" ale aj o prieniky sabotazno-diverznych skupin. Ak tomu neverite, tak sa opytajte tych, ktori sa teraz naparuju ze boli treti odboj a pytaju si odmeny a rady. Opytajte sa ich, kto im dal zbrane, kto ich skolil, koho zabili a kolko podpalili rolnickych druzstiev. Pan Tigrid je nastrojom propagandy, ktora podvracala spolocnost, ktora chcela zrusit vykoristovanie cloveka clovekom. CSSR to dokazala a stala sa z nej priemyselno-polnohospodarska kulturne vyspela krajina s vybornym skolstvom a zdravotnictvom a s humannym pravnym systemom. CSSR navzdy!
May 7, 2019
Pavel Tigrid - jedna z těch inspirativních osobností druhé poloviny dvacátého století. A přesto se mi díky téhle knize jeví jako člověk. Připouští, že není žádný hrdina. Ono celý Kapesní průvodce je jeden velký otazník, polemika s dějinami, snaha přijít na to, kdy se to zvrtlo, kdo za to mohl a co má dělat mladá generace, která žije život poznamenaný rozhodnutími svých rodičů. Z historického hlediska to pro mě žádná novinka nebyla, autor citoval prameny, které mám přečtené. Ale z hlediska filosofického to mělo velký přínos.
May 1, 2018
Poslední dvě kapitoly trochu náročnější, ale jinak fantastický exkurz po československých dějinách 20. století - tedy to, co nám v dějepise raději zamlčeli. Jak už to bývá, jednoznačnou odpověď nezískáte, ale možná začnete mít trochu raději Čechy jako takové. Abyste se za ně po válce zase styděli. A ještě o trochu příkřeji se budete dívat na tehdejší demokratické vůdce národa a budete fascinování připraveností komunistů…
April 23, 2018
Skvele
April 25, 2018
Toto by měla být učebnice novodobé historie našeho státu pro žáky středních škol.
August 24, 2018
Obsahově skvělé, forma mi přišla taková "na silu."
Každopádně souhlasím s názory, že by tohle měla být povinná četba.
Každopádně souhlasím s názory, že by tohle měla být povinná četba.
Read
February 23, 2023Skvělá!
December 30, 2024
„Milena Jesenská, nevšední česká novinářka a přítelkyně Franze Kafky - zahynula za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku -, napsala v Přítomnosti: »Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«“
--
Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.
Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“
--
„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.
Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“
--
Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.
Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“
--
„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.
Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“
May 17, 2025
"Člověk bez vědomí dějin je věčné dítě, a věčně nešťastné, jsou-li ty dějiny nešťastné."
Kedysi som pri pozeraní epizód Pod Lampou s Martinom Mojžišom zvykla nadávať - ak by sme sa v škole učili fyziku takto, možno by nebola mojou nočnou morou. A ak by učebnice dejepisu písal Pavel Tigrid, možno by decká nebrali históriu ako memorovanie dátumov narodení dávno mŕtvych ľudí.
Najprv fakty: je to kniha s najmansplainerskejším názvom a premisou na svete. Autor sa v roku 1988 stretáva na letnej dovolenke v Juhoslávii s mladou Luciou, ktorá zvažuje emigráciu z vtedajšieho Československa. Aby sa mohla rozhodnúť v kontexte, on jej každý večer rozpovie jednu kapitolu z národných dejín. Aby toho mansplainingu nebolo málo, záverom každej kapitoly autor odporúča dodatočnú literatúru VRÁTANE VLASTNEJ 🤡
Ak však prekusnete egotrip a mega hutný štýl písania, dostanete príbeh (spoiler: účelovo vytvoreného) československého národa aj s pikoškami a klebetami, rozpovedaný spätne od vpádu vojsk Varšavskej zmluvy, cez Pražskú jar (aspoň si trochu factchecknete Vlny), kruté 50.roky, komunistický prevrat 1948, vojnu, Protektorát, Mníchov až po vznik (a dzuridovsky povedané, zle zapnutý prvý gombík) prvého Československa.
Keďže ide o vysoko subjektívne rozprávanie, deľte ho samozrejme tromi, ale ak bol napríklad Edvard Beneš čo i len z jednej tretiny taký moron, ako ho Tigrid opisuje, tak môže byť rád, že najväčšia kontroverzia, o ktorej sme sa v spojitosti s ním učili, sú Benešove dekréty.
S knihou som bojovala pol roka a som rada, že som to dobojovala. Môžem dať patetický záver? čítajte, aby sme sa z histórie poučili a nemuseli ju opakovať. 🙏
Kedysi som pri pozeraní epizód Pod Lampou s Martinom Mojžišom zvykla nadávať - ak by sme sa v škole učili fyziku takto, možno by nebola mojou nočnou morou. A ak by učebnice dejepisu písal Pavel Tigrid, možno by decká nebrali históriu ako memorovanie dátumov narodení dávno mŕtvych ľudí.
Najprv fakty: je to kniha s najmansplainerskejším názvom a premisou na svete. Autor sa v roku 1988 stretáva na letnej dovolenke v Juhoslávii s mladou Luciou, ktorá zvažuje emigráciu z vtedajšieho Československa. Aby sa mohla rozhodnúť v kontexte, on jej každý večer rozpovie jednu kapitolu z národných dejín. Aby toho mansplainingu nebolo málo, záverom každej kapitoly autor odporúča dodatočnú literatúru VRÁTANE VLASTNEJ 🤡
Ak však prekusnete egotrip a mega hutný štýl písania, dostanete príbeh (spoiler: účelovo vytvoreného) československého národa aj s pikoškami a klebetami, rozpovedaný spätne od vpádu vojsk Varšavskej zmluvy, cez Pražskú jar (aspoň si trochu factchecknete Vlny), kruté 50.roky, komunistický prevrat 1948, vojnu, Protektorát, Mníchov až po vznik (a dzuridovsky povedané, zle zapnutý prvý gombík) prvého Československa.
Keďže ide o vysoko subjektívne rozprávanie, deľte ho samozrejme tromi, ale ak bol napríklad Edvard Beneš čo i len z jednej tretiny taký moron, ako ho Tigrid opisuje, tak môže byť rád, že najväčšia kontroverzia, o ktorej sme sa v spojitosti s ním učili, sú Benešove dekréty.
S knihou som bojovala pol roka a som rada, že som to dobojovala. Môžem dať patetický záver? čítajte, aby sme sa z histórie poučili a nemuseli ju opakovať. 🙏
January 31, 2015
Som veľmi rada, že sa Obvodná knižnica Bratislava I. na Dobrom trhu zbavovala starých kníh. Strávila som trinásť večerov s Pavlom Tigridom pri Jadranskom mori. Hlavná hrdinka je totiž moja menovkyňa Lucie. Je nespokojná so situáciou v Československu zasiahnutom normalizáciou a žiada autora o radu, či emigrovať. Kniha bola napísaná v roku 1988, a Tigrid v ňom Lucii podáva na cenzúre nezávislé informácie. Ja som ju čítala o dvadsaťsedem rokov neskôr a mala som pocit, že hovorí so mnou. Veľa faktov z našej histórie bolo pre mňa novinkou. Nedávno som videla seriál České století, preto som pri čítaní už "videla" hlavných dejinných aktérov. Tigrid sa intenzívne venuje českej povahe, dokonca cituje z Knihy o českém charakteru Jiřího Mahena a výsledok je tristný. Sedí jeho tvrdenie o mravnej kríze, ktorú nevyrieši sloboda a zmena pomerov a výmene pánov hore. Našla som tu mnoho faktov o Slovensku. Rozdelenie Česko-Slovenska mi teraz už nepripadá ako panské huncútstvo.
November 22, 2013
Velmi hezké shrnutí českých dějin 20.století. Donutí k zamyšlení. Obzvlášť zajímavé svou upřímností a kritikou českého národa (vydáno roku 1988).
January 4, 2015
Pro našince velmi poučné. Protože kdo nezná svou historii, bude si ji muset prožít znovu.
Displaying 1 - 20 of 20 reviews