Je těžké, ba přímo nemožné psát o Werichově díle a přitom nepoužívat adjektiva vztahující se k autorovi jako moudrý, skvělý, jazykově vybavený. Já to neumím. Werich prostě takový byl. A jeho Italské prázdniny to jen potvrzují (ano, další klišoidní věta).
Toto útlé dílko však není průvodce, jak jej můžeme znát. Jan Werich nepopisuje, co lze v Itálii vidět, ale především co ho tam napadalo, o čem přemýšlel, co by rád, aby bylo či nebylo, s jakými lidmi se setkal a jak se s nimi měl. Jeho schopnost to popsat a ještě k tomu tak nádherným jazykem dělá z Itálie trošku i romantické a krásné místo (s porovnáním třeba s Gomorou od R. Saviana), ale v tomto případě mi to vůbec nevadí.
Během čtení jsem v mnohém sdílel Werichovy pocity - když se vracel na místa, která znal, nebo když je porovnával s jinými. Stejně tak mnohé jeho postřehy mi byly blízké.
Pokud máte Wericha rádi, pak při čtení vás to bude ponoukat číst slova, věty a odstavce jako on. Jeho hlasem, jeho dikcí, jeho smyslem pro zdůraznění některých slov a potlačení jiných. A zda se vám to podaří, si ostatně můžete ověřit, protože on knihu opravdu namluvil (se svou dcerou).
Dostala jsem od kamarádky jako dárek po svém návratu z Florencie, že si to prostě musím přečíst. :) Moc hezky napsané, Werich ve své nejlepší formě, ta jeho čeština je dokonalá. Útlá knížka, oddechové čtení, ideálně, když se vám stýská po Itálii. Navíc dokázal úplně přesně vyjádřit můj pocit z těch všech nádherných fresek a soch, že to s námi jako s lidstvem nemůže být zase tak špatné, když po nás zůstane tohle. :) On stál zrovna před Davidem: “Vidím před sebou klidnou, rozvážnou nebojácnost, pocit, který hledám a málokdy nalézám, pocit, který se tak těžko odívá do slov. A je tu přede mnou, a bude tu, až nebudu. Kámen. Kus mramorové skály o mnoha tunách hovoří o věcech křehčích skleněného vlasu. To dokázal udělat člověk svýma rukama a svou duší. Stál jsem tam asi dlouho, jak jsem přemítal, že být člověk přece jen není špatné, a o různých jiných věcech…” Ale nebojte, nejsou to samé úvahy, je to milé, rozverné, do Itálie jede totiž se svou dcerou, tak se i trochu špičkují. Taková milá oddechovka s italskou atmosférou a historkami, psaná nádherným jazykem a pasážemi, které vás dostanou.
Nezávazné zápisky z cest do Itálie, kam si vyjel Werich se svojí dcerou, tak nějak o všem, o kultuře, o lidech, o tom, co se přihodilo. A Werich je prostě Werich, opatřený svým typickým ostrovtipem; navíc jsem to poslouchal, načtené samotným autorem, což je ještě o třídu lepší:
"Přivádějí Iaga. Othello ho chce mečem zabít, ale jen ho zraní. Iago konstatuje, "Krvácím, ale mrtev nejsem," Hm, realista."
Část, kde si Wericha konstantně pletou a žádají o autogram, v domnění, že je Peter Ustinov, Christopher Justice, Ernest Hemingway, protože má plnovous. Ten přístup, humor a ta lidskost, jaké se dnes tolik nevidí, pokaždé zapůsobí jako znovuobjevené.
"Nejsem herec. No atore." "Si, si, atore."
"My víme, pane Ustinov. No tak dobrá, když to víte líp, než já. Když všechny vaše děti, bláznivé po autogramech volají na mě "Si, si, atore" a chtěj podpis... no, tak jsem jim ho dal. Jednomu, druhýmu, třetímu. A každýmu jinej."
"Já nechci vědět proč. Kdykoliv tam sedím, je mi dobře."
Moje první kniha ve slovenštině. Je to fakt jako cizí jazyk, chvilkama i náročnější než angličtina.
Samotná kniha mě příliš nezaujala. Možná jsem od ní čekala víc. Chvilkama vtipné hlášky a zábavné situace jsou proloženy snahou o hlubší myšlenky a filosofický pohled na svět. Občas se objevuje jen suchý popis okolí. Wericha mám ráda, ale tohle mi nějak nesedlo.
Super kniha, když si nutně potřebujete odpočinout od práce, diplomky či od života! Kapitoly jsou krátké a dobře strukturované, takže se výborně hodí na cesty, neb se pro ni určitě vždy najde místo v kabelce. Werichovy prázdniny s dcerou mi připomněly několik rodinných výletů, o vtipné historky určitě není nouze. Prostě inteligentní oddechovka, Werich vás stihne provést Itálií, dozvíte se něco málo o jejím umění i architektuře a hlavně o lidech. Jazykomilci si navíc užijí Werichovy tří- a vícejazyčné konverzace s cizinci :)
Italské prázniny nejsou ani tak o Itálii, ale spíše o Janu Werichovi a jeho způsobu myšlení. Automobilový výlet do Říma v době, kdy to ještě nebylo pro obyčejné Čechoslováky běžné, drobné cestovní trampoty, kulinární zážitky i náhodná setkání z rozmanitými postavičkami ho inspirují k antickým i staropražským reminiscencím, kterými se sympatickou sebeironií oblažuje svou spolucestující dceru Janu a kohokoli, kdo je ochoten naslouchat. Já bych byl ochoten kdykoli.
Záver: "Človek, ktorý cestuje s túžbou dozvedieť sa, cestuje napriek akýmkoľvek diaľkam predovšetkým k sebe samému. Ujde tisíc kilometrov, aby objavil aj to, čo má za rohom. Ale musí ich najprv ujsť, aby na to prišiel sám."