Alena Sabuchová > Quotes

“Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní.
Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Většinou je pravda stejně to, co nám jednou ráno vyroste před naším prahem a nezvládáme to překročit. Občas to překročí nás, jen si toho nevšimneme.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Neviem, či keď ste dieťa, všetko je akési jednoduchšie, veríte čistejšie, možno nemáte vieru zašpinenú skúsenosťami.. A je jedno, či veríte vo vyššiu moc, alebo iba tak veríte. Ľuďom. Nie je to bezpečné, ale stará mama hovorila, že dnes už nič nie je.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Hospodin nejdřív stvořil mlhu, potom do ní vymyslel Podlasí a až nakonec zbytek světa.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Medzi ľuďmi existovalo zvláštne lanko, ktoré sa z nás pri ich odchode odmotáva. Čím ďalej od nás idú, tým viac lanka si so sebou berú. Lebo vedia, že môžu. Čím viac na nich čakáme, tým viac lanka si z nás odmotajú. Niekedy nemá koniec. Občas, až keď ho presekneme, začnú hľadať cestu späť.
Niekedy to hraničí s posadnutosťou, niektorí to vydávajú za lásku, akoby čakanie bolo jej povinnou výbavou. A návraty sú niekedy to najhoršie, čo sa nám môže stať. Dorota by celkom iste povedala: „Predstav si, že by sa vrátili všetci, ktorých si želáme. To by bolo peklo.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Strach je někdy to, co nás nutí mít největší zodpovědnost za naše skutky.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Tričko z Kenvela znamenalo velmi mnoho. Nebylo pravé, tušili jsme, že bylo od Vietnamce, a čísla se časem vyprala. Nitky na lemech se roztřepily, ale snaha se cení, občas přeceňuje. Ale to i láska, mám pocit.
Kenvelo bylo jakousi pokřivenou metaforou našeho dospívání. Existuje ještě?”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Ľudia radi využívajú tieto abstraktné priestory večných trestov, lebo zrazu je niečo väčšie než oni, radi hovoria o tom, ako budeme potrestaní, hoci by nás najradšej potrestali sami. Aj sami sa niekedy potrestáme a hovoríme, že to urobil niekto iný, podľa toho, ako sa nám práve hodí.
Raz voláme po spravodlivosti, potom zase po odpustení, ale vždy presne vieme, čo by sa komu malo ujsť, koho by nemal minúť trest, komu by malo byť odpustené. Rozdávali by sme tresty na gramáž, viedli by sme samoobsluhu spravodlivých a verili by sme, že môžeme. A že máme viac než nekonečno možností veriť, že sa nemýlime. Možno raz budeme veľmi prekvapení, keď sa dozvieme pravdu. Alebo keď sa dozvieme, prečo sa veci stali tak, ako sa stali. Podľa mňa by sme sa to nemuseli dozvedieť. Aby sme neboli sklamaní z málo fatálnych vysvetlení, na ktorých tak radi lipneme.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Bereme smrt osobněji než ti, kterých se týká o něco bezprostředněji.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Lidé chtějí v principu stejné věci a myslí si, že by to ti druzí měli pochopit, vycítit, najít je jako ztracené srnky v lese a vzít si je domů i s jejich jedinými správnými přesvědčeními. A když se tak dlouho neděje, všechno se dá ospravedlnit vyššími plány, o kterých nemáme právo nic vědět, stačí jim věřit.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“V zimě u nás neumíralo tolik lidí, věděli, že je to problematické, že by možná bylo lepší počkat si na jaro, zem nebude tak zmrzlá a rodině to nezkříží plány s Vánocemi anebo masopustem. Jestli umřít, tak jedině během půstu. Bylo to i ekonomické, nemusel se chystat velký kar.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“O křivdách se vždy mluví jako o červených nitkách, které zarůstají do země. Občas je vytahujeme a čekáme, že zapustily kořeny. Drží nás, ani nevíme jak silně, dokud chodíme po téhle zemi, nakonec se roztrhnou jako pavučina, možná je někomu přenecháme, i křivd se občas těžko vzdáváme.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Nevím, proč si všichni myslí, že najdou po smrti klid. Když ho nenašli před ní.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy