Julius Zeyer

“Nekonečné vodovody, zlacené sluncem, běžely campagní jako dlouhé řádky hexametrů, opěvující slávu Říma. A věru byla ta pláň otevřenou knihou, a všechny ty zbytky architektur byly fragmenty velké, heroické básně... A nikde živé duše, všude pusto, všude ticho... Hroby a rum! Avšak všude též to nevyslovitelné kouzlo nad tím nesmírným rovem, pod kterým dávné Latium pohřbeno tlí, ta země síly a mužné velikosti. A podivno, ten hřbitov nejslavnější minulosti pod sluncem nezasmušoval! Naopak, mluvila zde nad hrobem zašlých civilizací příroda zřejměji než kde jinde o věčné síle své, o svém věčném znovuzrození, o nehynoucím mládí, o tom, že smrt jest chiméra a jedinou pravdou je život, nezdolný a vítězící.”
― Julius Zeyer, Jan Maria Plojhar