“Šest měsíců po mém příjezdu sem mi Karolina poslala dopis, v němž mě informovala o svatbě. Že Hania byla při obřadu již těhotná a že to bylo vidět. A já se rozbrečel, jakkoli jsem se tomu bránil. Celou tu dobu jsem se tě chtěl zeptat, zda ji miluješ. To je jediná věc, které lituji, že jsem se nezeptal. Teď si uvědomuju, že na tom nikdy nezáleželo. Protože jsi měl pravdu, když jsi říkal, že lidé nam vždy nemohou dát, co po nich chceme; že je nemůžeme žádat, aby nás milovali tak, jak chceme. Nikomu to nelze vyčítat. A nepříznivé okolnosti proti nám byly od samého počátku: neměli jsme žádný manuál, nikdo nám neukázal cestu. Neměli jsme jediný příklad šťastného páru, v němž by byli dva chlapci. Jak jsme měli vědět, co dělat? Věřili jsme vůbec, že by nám štěstí mohlo vyjít?”