“Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali je vaše kořeny propletený takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. Protože právě tohle je láska. Láska není ta bezdechnost, není to vzrušení, nejsou to halasné sliby věčné vášně, není to touha pářit se čtyřiadvacet hodin denně a není to, když v noci zůstaneš vzhůru a představuješ si, že líbá každý záhyb tvého těla. Ne, nečervenej se, já ti teď říkám náramné pravdy. To je jenom zamilovanost, to svede každý hlupák. Láska samotná je to, co zbude, když se zamilovanost vyčerpá, a to je jak umění, tak šťastná náhoda. Mně a tvé mamince se to povedlo, měli jsme kořeny, které kdesi v podzemí srostly k sobě, a když nám z větvi opadaly všechny ty krásné květy, zjistili jsme, že jsme jeden strom, ne dva. Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly. Představ si, že opustíš domov a svůj lid, jen abys po šesti měsících, roce, třech letech zjistila, že strom tvé lásky nezapustil kořeny a vyvrátil se. Představ si to zoufalství, představ si, jak by tě to dusilo.”
―
Louis de Bernières,
Corelli’s Mandolin
