Čtenářský klub Cz/Sk discussion

Moc se omlouvám za zpoždění, až teď jsem si uvědomila, že už je polovina nového měsíce a já ještě nepřidala nové téma k diskuzi. Rozhodla jsem se proto téma nechat i na červen.

Knihy končí všelijak, často však velmi nedobře pro její hrdiny. Vyhledáváte někdy knihy o kterých předem víte, že končí špatně, nebo se držíte happy endů? Proč? Nebo si zakládáte na překvapení a do knihy o níž víte jak skončí byste se vůbec nepustili? Prožíváte konec knihy silně? Jsou nějaké knihy jejíž tragický konec vás po delší době pořád trápí?

A na závěr přidám k zamyšlení ještě citaci, která mě na Goodreads před lety zaujala a ktorou mi tato diskuze připoměla:
“Only bad books have good endings.
If a book is any good, it's ending is always bad - because you don't want the book to end.”
― Pseudonymous Bosch, The Name of This Book Is Secret

Hm, jestli má kniha dobrý nebo špatný konec podle mě vypovídá o její kvalitě asi tak stejně jako to, jestli ji člověk čte jako papírovou knihu nebo ebook ...

U mnohých knih je konec jasný, ještě než člověk začne číst. Buď to poznáte z popisku knihy a nebo prostě z toho, do jakého žánru patří.

Pokud předem vím, že kniha dopadne dobře, tak mi to nevadí a klidně si to přečtu. Dobrý konec očekáváte a není to velké zklamání, když ho fakt dostanete.
Pokud vím, že kniha dopadne špatně, tak se mi to nechce číst, protože ta kniha ztratí své kouzlo. Pokud předem vím, že je něco skvělé, protože to špatně dopadne, tak si tím zkazím celý příběh.

Naštěstí se snažím o příběhu nezjišťovat předem moc informací, protože pak mnohdy nemá ani smysl to číst nebo si tím i zabijete dobrý moment z knihy. To je jak když si pustíte trailer na film a nevypnete ho v půlce. Někdy to nevadí, protože vás to stejně dostatečně nezajímalo, jindy je to ale velký problém, protože předem zjistíte, že (Pán Prstenů spoiler)(view spoiler)[se v druhém díle objeví Gandalf (hide spoiler)].

Jeden z důvodů, proč jsem skoro nikdy nečetla povinnou četbu je to, že jsem předem věděla, co se bude dít a co v tom mám vidět. Neměla jsem šanci si vytvořit vlastní názor a pak jsem si ho ani vytvářet nechtěla. Vždyť v čítánkách je úryvek z R.U.R. z konce hry.

Celkově mi Happy endy nevadí. Ať si člověk říká co chce, někdy je prostě fajn vědět, že to hrdina zvládl. Je ale pravda, že některé happy endy se prostě nehodí a kazí příběh. Někdy chcete hrdinovi dopřát epickou smrt a konečně klid, místo toho, aby přežil a ostatní po něm zase mohli chtít další hrdinské činy. Někdy se to dokonce ani nehodí k předchozímu příběhu. (Harry Potter spoiler): (view spoiler)[ Rowlingová celou HP sérii postupně ubírala temnějším a temnějším směrem, aby nakonec ústřední trojka prošla branou z duhy a ocitla se v růžovém světě plném míru a lásky, kde je vše dokonalé jen díky tomu, že jeden padouch zemřel. Chtěla jsem, aby Harry zemřel. (hide spoiler)]

Konec je nejdůležitější část příběhu. Můžete mít celou dobu slabý příběh, který je ale skvěle zakončen, nebo skvělý příběh, který má slabý konec. A pak tady jsou vzácné klenoty, které mají skvělý příběh, který je skvěle zakončen. Není důležité, jestli je to dobrý nebo špatný konec. Důležité je, jestli to sedí se zbytkem příběhu. Jestli řešení, které autor dodal, jsou přijatelná, nebo vycucaná z prstu. Jestli se autor odvážil vybrat konec, který někoho nadchne, nebo konec, který nikoho nenaštve.

Co se týče citátu, tak já s ním moc nesouhlasím. Skvělý příběh skončí ve chvíli, kdy autor zamýšlel, že má skončit. Já jsem spokojená, pokud je konec uspokojivý, i když mi je třeba líto, že dál už nic není. Pokud příběh trvá příliš dlouho, tak se zhorší, příliš zkomplikuje a znechutí mi to, co jsem na něm měla ráda.

Mám pocit, že to, jak kniha končí, tvoří snad polovinu mého hodnocení. Aspoň ve chvíli, kdy ji dočtu. S odstupem ho pak trochu měním, zvlášť pokud se konec moc nepovedl. Ale jestli byl šťastný nebo tragický, na tom nesejde.

Vzhledem k tomu, že konec je pro mě tak důležitý, nesnáším, když mi ho někdo předem prozradí. Nejhorší jsou obálky knih. Většinou sice vyloženě neřeknou, jak příběh dopadne, ale často je z nich jasné, jestli půjde o happyend nebo depku. Takže je nečtu. Naštěstí mám mizernou paměť, takže pokud si přečtu obsah knížky na Goodreads, ale ke čtení se dostanu až za půl roku, tak už vůbec nevím, o čem má být.

Eleanor a Park (poiler nic konkrétního neprozrazuje, pouze jemně naznačuje)(view spoiler)[Konec, který mě v poslední době nejvíc vykolejil, byl ten z Eleanor a Park. I když nebyl ani tragický ani vyloženě šťastný, rozhodně nebyl takový, jaký bych si přála. Takže jsem několik následujících dní strávila tím, že jsem vymýšlela alternativní konce případně jak vypadaly osudy hrdinů po pár letech. (hide spoiler)]

Já nevím, já to asi tak moc neřeším. Jsou knihy se šťastným koncem, jsou knihy se smutným koncem, člověk to mnohdy tuší, mnohdy je to překvapení. Když jsem četl třeba teď Norské dřevo, tak jsem tak nějak předpokládal, že celá ta knížka je trochu ponurá a nepřemýšlel jsem vůbec nad tím, co vlastně přijde nebo nepřijde na konci. Někdy člověk má chuť na něco těžšího ponurejšího, jindy na něco odlehčeného. Knížka je pro mě důležitá jako celek a to ukončení je vlastně taková nějaká třešnička na dortu, která někdy přijde, jindy ne. Když čtu něco veselého, divil bych se tragickému konci, když čtu něco na díly, divil bych se úmrtí hlavního hrdiny (v tomhle je skvělý G. R. R. Martin). Co nesnáším, je dívat se dopředu, jak to dopadne, nalistovat pár stránek, jak se to bude vyvíjet, když je člověk nedočkavý. To určitě nedělám a ani si o příběhu nic moc nezjišťuju, je pro mě důležité, aby to bylo co možná největší překvapení. V tomhle mě třeba trochu vytáčí některé předmluvy ke knížkám, kde chytrý stařec okecává mistrné dílo tak podrobně, že všechno vykecá, takže předmluvy kolikrát radši čtu až na závěr (třeba u edice Sci-fi Masterworks je to tak nějak už klasika, že vykecají, co se dá).

Martin wrote: " V tomhle mě třeba trochu vytáčí některé předmluvy ke knížkám, kde chytrý stařec okecává mistrné dílo tak podrobně..."

To mi připomnělo jinou věc, kterou nemám v dobrodružných knihách moc ráda a souvisí s tématem - občas se stává, že příběh vypráví sama hlavní postava, když je stará. U některých příběhů to pak dopadne, že si řeknu "Ok, takže to dopadne dobře, žije šťastně až do smrti a to předtím už mě moc nezajímá." Stalo se mi to se Seraphinou. První díl byl vyprávěn normálně a v druhém díle jsme se hned na začátku dozvěděli, že hlavní postava se dožije vysokého věku, válka zažehnána a podobné věci.
Často se to hodí, ale v některých případech to zkazí smysl příběhu.

Já souhlasím s Veronikou a Martinou, na konci hodně záleží. Přestože to je nespravedlivé vůči knize jako celku, ty poslední chvilky s ní bývají ty, které si člověk vybaví, kdykoli si na ni v budoucnu vzpomene.

Co se týče typu konce, upřednostňuji překvapení, ale není pro mě podmíkou. Samozřejmě mám ráda šťastné konce, mnohdy si zkrátka potřebuji přečíst příběh, kdy se vše zdá předem ztracené, ale na konci do sebe vše krásně zapadne v šťastný konec a já jsem pak utvrzena ve svém optimismu, který pak může prosvítnout i do mého každodenního života. A skutečně se to osvědčuje, věci, které se v jednu chvíli zdály jako nepřekonatelné překážky, se skutečně časem často obracejí k lepšímu.

Samozřejmě tomu však ale není vždy, a proto si vážím i smutných konců, které život zpestřují (pokud tedy zůstanou hezky na papíře) a dodávají četbě realičtější ráz. A navíc tu jsou dny, kdy z nějakého iracionálního důvodu chci číst něco melancholického s tragickým koncem.

Nejradši mám ale asi konce smíšené, kdy to sice končí šťastně, ale s hořkou příchutí zármutku. Nelze je tedy zjednodušit na štěstí x neštěstí a to jim dodává na komplikovnosti, a tato nejednoznačnost jejího konce způsobuje, že se ke knize (jako celku) vracím přinejmenším pomyslně i dlouho po tom co skonší. (napadá mě např. Jantarové kukátko, The Storyteller nebo i Romeo a Julie, či RUR)

Některé knihy končí dobře, některé špatně. Teď už to tolik neřeším, snažím se vychutnávat si všechno. Dopředu si konce zásadně nezjišťuji, nechávám si je jako překvapení.
Po silném příběhu dávám přednost hořkosladkému konci, protože úplný happy end se mi k něčemu takovému zdá naprosto nepřiměřený a nezapadl by do atmosféry díla, to by ho teprve znehodnotilo. Dobrý konec je pro mě symbol naděje, že i po těžkostech může být lépe, proto u mě samozřejmě vede, to mi zůstalo z mých prvních čtenářských let. Tragickým koncům se někdy taky nelze vyhnout. Často pak vymýšlím alternativní verze, přemýšlím při tom nad autorovou verzí a dost často ji tak pochopím, čímž to pro mě nakonec dopadne také dobře :-).
Člověk ale většinou podle tónu knihy tuší, co má očekávat, někdy tuší už podle jména autora.
Z jakých konců se mi ale chce vřískat, to jsou cliffhangery! A že někteří autoři si v nich opravdu libují...

Eva wrote: "Z jakých konců se mi ale chce vřískat, to jsou cliffhangery!"
To se nedá počítat za konce! Ale taky je nemám ráda. Vyhovuje mi, když je něco nedořešeného, aby se v tom pokračovalo v dalším díle, ale musí se toho dostatečně uzavřít a nesmí se začínat nic velkého. Zas na druhou stranu to úplně nezatracuju. Existuje jedna série videoher, která má ty nejdokonalejší konce. (view spoiler)[Třeba v Divinity 2: Ego Draconis celou dobu zachraňujete svět, abyste nakonec zjistili, že nasloucháte špatnému rádci, že jste situaci zhoršili a ještě vás uvězní. Navazuje na to datadisk, kde to tak nějak dáte do pořádku, ale z toho konce hlavního příběhu jsem nadšená už spoustu let. I první díl (Divine Divinity) vlastně končí prohrou - celou dobu se snažíte zabránit rituálu na vzkřísení Pána Chaosu, abyste to nakonec nestihli. Pán Chaosu žije, ale má formu novorozeně. Jenže místo toho, abyste ho zabili, tak se ho pokusíte vychovat. (hide spoiler)]

Teď jsem znovu četla jednu YA trilogii, kterou mám ráda (byť je tam poněkud Mary Sue hrdinka) a připomnělo mi to konce, které tak úplně nemám ráda. Když máte velké dobrodružství, které skončí, tak vám někdy autoři dají epilog, ve kterém popíší hlavní postavy v silně pokročilém věku, jak jsou šťastní a spokojení s klidně prožitým zbytkem života. Na jednu stranu chcete vědět, že to s nima dopadlo dobře, na druhou stranu, když si představíte, že po akčním mládí přišlo silně nudné stáří, tak to zní dost neuvěřitelně.