Čtenářský klub Cz/Sk discussion

Všichni známe přísloví: "Nesuď knihu podle obalu." A tak se snažíme hledat nové způsoby, jak knihu posoudit a rozhodnout se, jestli si ji přečteme. Jednou takovou alternativou je přečtení první věty.

Využíváte této metody? Nakolik ji shledáváte věrohodnou? Máte nějakou oblíbenou zahajovací větu románu? Jak začíná kniha, kterou právě teď čtete? A co nejhorší? Už jste slyšeli o Bulwer-Lyttonově literárí ceně (http://www.bulwer-lytton.com/), která každoročně odměňuje autora nejhorší počáteční věty? A na závěr: Jaké jsou vaše myšlenky ohledně posledních vět?

Tady budu snad stručný - nezáleží mi na tom. Vím, že se z toho dělá věda, že někdo umí první věty ze slavných či oblíbených děl nazpaměť, ale pro mě to je věta jako každá jiná, jen to s ní začíná. Nějakou to zase končí, pár jich bývá mezi tím :-)
Určitě bych podle toho nikdy nekupoval knížku. Co se týče dalších otázek - nemám tedy ani žádnou oblíbenou první větu. Knih mám rozečtených více, tak například Goodbye to All That: "As a proof of my readiness to accept autobiographical convention, let me at once record my two earliest memories."
O té ceně jsem neslyšel, ale ty věty jsou fakt dost špatný :-)
K těm posledním větám, tam spíš se nad tím zamyslím a může to chvilku doznívat, pokud je to nějaký údernější konec, ale taky to je pouze malá část mozaiky.

Musím se přiznat, že když se někdy nemůžu rozhodnout, tak se do knížky mrknu, ale u první věty to prostě nekončí :-). Většinou je to buď první odstavec nebo celá první stránka - to už je víceméně jasné, že mi to, co čtu, sedne. Vnímám autorův styl a zjišťuji, jestli mě oslovil a jestli se mi čtení bude líbit.
Někdy se to dozvím z první věty, když je v ní nějaký háček, na který se chytím - vtípek, zajímavost na příští stránky, krásná slovíčka a metafory...
Na popud tohoto tématu jsem mrkla na první věty několika oblíbených knih, zjistila jsem ale, že první věta je často super, když ji podpoří ještě ta druhá:
"Dvacet tři pater vysoko a vše, co jsem venku oknem mohla vidět, byl šedý smog. Jestli chtějí, mohou tomu říkat Město Andělů, ale kdyby tady nějací andělé byli, museli by létat poslepu." - Polibek stínů (Merry Gentry 1)
"Jeden jinak normální čtvrteční večer jsem dostal příležitost prožít americký sen. Podařilo se mi prohodit svého neschopného, debilního šéfa oknem ve čtrnáctém patře." - Lovci monster s.r.o.
"Willie McCoy byl blbec už zaživa. Smrt na tom nic nezměnila." - těmihle dvěma větami si mě získala série Anity Blakeové (Provinilé slasti).
"Byl den svatého Patricka a jediná zelená věc, kterou jsem na sobě měla, byla placka s nápisem „Štípni mě, a je z tebe mrtvola“. " - Krvavé koleno (zase Anita)
Teď jsem dočetla Poznaný ďábel..., první příběh Felixe Castora od Mika Careyho:
"Obvykle nosím zimní plášť carské armády – ten druh, kterému se někdy říká paleto – se všitými kapsami pro cínovou píšťalku, notebook, dýku a kalich." - pravda, kvůli téhle záhadě jsem pokračovala ve čtení, protože kdo potřebuje nosit pohromadě zrovna tyhle věci?
Poslední věty. Těmi se dá vyjádřit dost. Naději do dalších příběhů, jakési uzavření přečteného příběhu, mrazení v zádech kvůli tomu, co přijde. Ale všechny první a poslední věty si člověk vychutná a dávají největší smysl v kontextu všech ostatních vět, bez souvislostí je to jako bez duše.

Tohle je zajímavé téma, protože prvním větám nevěnuju pozornost. Je mi v podstatě jedno, jaká je, nerozhoduju se o přečtení/koupi knihy na základě nějakého úryvku, který bych si náhodně přečetla. Neslyšela jsem tedy ani o té ceně, ale určitě se na ni mrknu, něco mi říká, že bych se mohla dobře pobavit =))
Teď začínám číst Ve službách zla a tam první věta zní: Všechnu její krev se mu vydrhnout nepodařilo.
Poslední věty jsou pro mě ale naopak docela důležité, protože umocňují můj výsledný dojem z knihy. Sice si nevzpomenu na žádnou, která by mi v paměti zůstala doteď, ale určitě jsem si už několikrát řekla, že ten úplný konec stál za nic a naopak. Dříve jsem měla i tendenci si před začátkem čtení přečíst poslední větu, ale toho jsem se naštěstí už zbavila.

Mám to asi stejně jako většina ostatních, první věty nevnímám jako něco speciálního, občas mě dostane poslední věta, ale nic, co bych si pamatovala. O ceně jsem neslyšela, zní to zábavně.
Jediné, co se mi k tomuto tématu vybavilo, byl Dan Brown. Když byla v módě Šifra, přečetla jsem několik jeho knih za sebou a s kamarádkou jsme se tehdy shodly, že jsou všechny podle jedné šablony a snad všechny začínají tím, že hlavního hrdinu uprostřed noci vzbudí vyzvánějící telefon.

Když si kupuji knížku v obchodě, tak jdu teda většinou na jistotu, že jsem o ni slyšela a že mě nejspíš zaujala svým obsahem. Ale je to pár let zpátky, co jsem ty první věty četla, ale spíš, jenom ze zvědavosti. Nikdy bych si nekoupila knížku na základě první věty. Pro mě samotnou je začátek většinou takový nezajímavý.
Ovšem poslední věty jsou něco jiného. Tak v 99% si ji přečtu dopředu, i když v poslední době se mi stává, že to nevydržím, a přečtu si poslední stránku dopředu, protože samotná věta většinou nedává smysl.

Já taky nemám ve zvyku soudit knihu podle první věty (ani stránky či obálky), spoléhám se téměř výhradně na ústní doporučení a recenze. Když už ale mám knížku vybranou a pouštím se do čtení, dokážu ocenit dobrou první větu - takovou, která zaujme a pobaví, vtáhne čtenáře do prvního odstavce a posléze do celé knihy. V ideálním případě to je krátký náznak, a někdy i příslib, nadcházejícího románu.

Na druhou stranu mi ale nevadí, když kniha nemá výrazný začátek. Většinou si toho ani nevšimnu, leda by mě nezaujala ani po prvních několika kapitolách. Výraznější dojem na mě taky zanechává konec, ale přesto zachovávám jistou fascinaci s prvními větami, obyvlášť u mých oblíbených knih - značí začátek dobrodružství.

Tady je několik z mých oblíbených:

"Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání." - J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců (z nostalgie)

"Budova byla v plamenech, ale nebylo to mou vinou.” (tentokrát :)
— Jim Butcher, Oko zla, Harry Dresden 6

“Late in the winter of my seventeenth year, my mother decided I was depressed, presumably because I rarely left the house, spent quite a lot of time in bed, read the same book over and over, ate infrequently, and devoted quite a bit of my abundant free time to thinking about death.”
— John Green, The Fault in Our Stars

“Locke Lamora stál na molu v Tal Verraru, do zad mu vanul rozpálený vichr z hořící lodi a do krku ho hlodal mráz z nabité kuše.”
— Scott Lynch, Rudá moře pod rudými nebesy

“First the colors.”
— The Book Thief, by Markus Zusak