Jáchym Topol > Quotes

“Té čtvrti se říká Košíře. Na sklonku 18. století ji založilo několik cikánských rodů, které se živily mj. mistrovsky pletenými rohožemi a košíky. Na obří koše, zvané Kokory, ovšem potřebovali rákos. Za průchod k bahnitým břehům Vltavy na nich obyvatelé Smíchova vyžadovali poplatek. A vzniklo napětí.

Obyvatelé Košíř, a to i ti chudí, se pyšnili překrásnými pestrobarevnými rohožemi porůznu zavěšenými i v těch nejnuznějších příbytcích. I ten nejubožejší podruh byl obdarován takovým kouzelným kobercem. V každém z nich byly obratnými tkalci a pletací vetkány celé příběhy, pocházející snad ještě z pravlasti košíkářů, zándžuovské Indie.

Na kobercích a rohožích se objevovala neznámá zvířata a podivné tropické květy, které vydávaly těžkou omamnou vůni ještě den po dopletení. Do rohoží byly často vetkány ženské a mužské postavy v okamžiku splynutí a snad i vyobrazení dávných bohů; jejich předávání prý bývalo doprovázeno tajemnými rituály, o kterých po Praze kolovaly ty nejdivočejší pověsti. Dar zbohatlého pašeráka a pozdějšího lihovarníka Klestky ovšem kobercovou slávu překonal. Zrcadla ve velikosti středně rostlého dospělého muže byla opravdovou senzací. A lidi se viděli.

Toho rána se obdarovaní, vymydlení, dychtiví a ve svém nejlepším oblečení, postavili před nová zrcadla, celé rodiny, a to, co spatřili... pověst vypráví, že tehdy ráno byli městští strážníci zaskočeni hromovou explozí smíchu. Od těch dob se městské krajině okolo křižovatky říká Smíchov.

To, že název vznikl díky pohotovosti policie, jistě není náhodou. Označení Smíchov patřilo a patří především onomu neklidnému území mezi řekou a křižovatkou —je to místo, kde občas mizí lidé —a právě nad křižovatkou kdysi rabi Leraja spatřil vznášet se svého duchovního učitele Abrahama Anděla; Abraham Anděl se procházel nebem, vysoko nad věřícími, kteří si mohli vyvrátit krky... poté Anděl zbožnému houfci pokynul, bylo to znamení... tehdy se právě vzedmula jedna z mohutných utečeneckých vln, především polští chasidé prchali před morovou ranou kozáckých nájezdů. A rabi Leraja, proslulý moudrostí i učeností daleko za hranicemi svého, nyní vypáleného a vydrancovaného štetlu, byl představenými smíchovské obce povolán do Prahy.

Toho rána, vyprávěl později učený rabi, se nad střechami vznášel smích, smích, který sílil a pak jako by prošel křečí, náhle ve vzduchu strnul a padal na zem v podobě krup... toho památného rána spatřil rabi z vozu plného dětí, žen a kejhajících housat onoho Anděla a poručil zastavit. Stanul, z vděku se dotkl země a nařídil sbírku. Sjejí pomocí byli uplaceni pražští radní a rabi Leraja se svým houfcem zůstal.

A na památku onoho zjevení nechal moudrý rabi u křižovatky, které se od těch dob říká Anděl, postavit synagogu.”
― Jáchym Topol, Anděl

“...an when we got there, O my brothers and chiefs, we saw what it said: OSVETIM, Auschwitz, an it was too late for us to turn back, no matter how badly we wanted to...”
― Jáchym Topol, City Sister Silver

“The wooden doors on the restrooms were art nouveau too: the hinges with nymphs, the hasps and mountings, as big as about six of those particleboard slabs that pass for doors. As if they'd been built for men of gigantic stature. In fact it was like the entire train station had been built for some race now long extinct. If any of those Titans actually turned up here, the local riffraff would no doubt turn tail and head for the hills and I myself wouldn't be far behind. But those consummate carpenters from the other end of the century left behind no holes in their work.”
― Jáchym Topol, Výlet k nádražní hale

“…my loved one was a bee and a butterfly and knew how to cut with her claws and her tongue, and I tried too … we learned from each other what was good for the other, and that made both of us stronger … running, and the earth turned beneath us, running by graves and leaping across them, avoiding the bones and glassy stares and empty eyesockets … of wolf skulls … and steering clear of traps and snares, we had experience … with falling stakes and poisoned meat … we made it without harm through the red pack's territory … and met the last of the white wolves, they were wracked with disease … and the big black wolves chased us, but we escaped … we, the gray wolves of the Carpathians, had an age-old war with them, they were surprised we fled, their jaws snapping shut on empty air, they had a hunch it was their turn next, the helicopters were on the way … we ran side by side, our bodies touching … running over the earth as it turned, with the wind whistling in our ears like a lament for every dead pack … and the clicking of our claws made the earth's motion accelerate … we ran over the earth, a mass grave, running away …”
― Jáchym Topol, City Sister Silver