Jan Křesadlo

“Po chvíli se opět vynořil, třímaje v rukou lebku. Na rozdíl od anatomických preparátů, jak je znal Divák ze školy, z obchodů s potřebami pro mediky apod., neměla lebka dolní čelist a nebyla bílá, ale žlutavě zahnědlá. Hrobník ji nastavil proti Divákovi. Po tváři mú přeletěl ironický ušlápnutý úsměv: „Alas poor Yorick, I knew him well, Horatio,“ řekl hrobník. Okolnost, že hrobař zacitoval Shakespeara v originále, Diváka příliš nepřekvapila, jako asi nepřekvapuje ani současného českého čtenáře. Jen pro možné čtenáře budoucí a pro cizince poznamenejme, že inteligent, konající nádenickou práci, je ve vlastech českých zjev značně známý a banální. Kromě sporadičtějších individuálních případů, které nastávají pořád, proběhlo masovější třídní zničení zejména ve dvou vlnách: Po roce čtyřicet osm, kdy se hyeny ujaly vlády a nemohly se nasytit moci, a pak znovu po nezdařené plastické chirurgii roku šedesát osm, či správně šedesátého osmého, kdy se někteří naivkové pokusili přeopravovat tvář Šelmy na lidskou.”
― Jan Kresadlo, Království české a jiné polokatolické povídky

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”
― Jan Kresadlo, Království české a jiné polokatolické povídky