Irena Dousková

“Tuhle si jeden chlapeček chtěl sebrat ze země barevnej lupen, krásnej, červenej, vůbec jsem se mu nedivila. Jenomže maminka s ním začala cloumat a řvala na něj:
„Dělej, Roberte, sakra! Co blbneš pořád? Já se z tebe poseru.“
A když začal brečet, třásla s ním ještě víc a křičela:
„Neřvi! Slyšíš hergot! Co řveš?“
A vlepila mu pohlavek, až mu spadla čepice na zem.
„No vidíš, co děláš,“ řekla mu potom.
Víc už jsem toho neslyšela a ani bych nechtěla. Chudák Robert. Ale až on vyroste, tak jí to spočítá. Třeba ji zabije, až bude potřebovat na cigára, to se klidně může stát. Jenže daleko pravděpodobnější asi je, že bude mít v osmnácti nějakýho svýho malýho Roberta a bude na něj stejně hnusnej, jako je teď ta zmalovaná kráva na něj.”
― Irena Dousková, Oněgin byl Rusák