Našimi okny vstoupila lež. Poděšení se louží zpod nebes napjatých větvovím javorů zelenajících se v zemi živých. Dříve, než lež způsobí šero smrti, než rys změní svou skvrnitost, rozptylme lež jako stébla trávy, co letí ve větru z polí. Odkloňme z prahů tu nestálou vodu a nalámejme útěchu jako chléb truchlícím, aby se hněv nezanítil v oheň navěky hořící. Buďme i my jako strom se zeleným listím, který se ničeho neobává v roce sucha a plodí.