Book's’s Comments (group member since Nov 02, 2016)

Book's’s comments from the Book's Calling Club group.

Jdeme na to!

Přečetl jsem si pár stránek, ale najednou jsem zjistil, že jde o víc pochmurnou knihu, než jsem si myslel. Proto jsem si pustil rozhlasovou dramatizaci. A pochopil jsem, že tolik bezmoci a melancholie nesnesu. Knihu proto odkládám nedočtenou, možná se k ní vrátím za pár let.

Co si o knize myslíte?

Děkuju za vaše komentáře. Já jsem si nakonec Rozum a cit poslechl jako rozhlasovou dramatizaci. A myslím, že mi to stačí. :-P

„Jediný román kultovní americké básnířky Sylvie Plathové.“ Teď už chápu, proč je tak kultovní. Nejen kvůli okolnostem vydání knihy (viz níže), ale taky díky jejímu obsahu. Vypráví totiž příběh mladé Esther, která odjela na stáž do newyorského časopisu. Hlavní hrdinka poznává velký svět včetně jeho záporů. Postupně se cítí tak cize, že začne aktivně připravovat svou sebevraždu, až na několik měsíců skončí v ústavu. Tento fakt je o to silnější, když víte, že autorka dobrovolně ukončila svůj život pouze měsíc po vydání knihy v roce 1963. Esther je chytrá dívka, přemýšlí o různých aspektech života, o studiu, o kariéře, o vztazích, často jsem se s ní ztotožnil, někdy se i pobavil. Ale vesměs jde o melancholickou knihu, která ve mně bude ještě dlouho rezonovat. Pod skleněným zvonem je kvalitní četbou rovněž díky skvělému překladu Tomáše Hrácha. Díky za to!

Už mám rozečteno. Zatím jsem nadšený!

A teď o něco veselejší kniha!

Spisovatelka Toni Morrison je známá především svou knihou Milovaná, za kterou v roce 1988 získala Pulitzerovu cenu. Do prvního letošního online #bookscallingclub jsem ale záměrně vybral jinou, o níž se zase až tolik nemluví. Domov je útlá knížka, přitom v ní autorka obsáhla snad všechno důležité, co se tématu amerických černochů v 60. letech týká. Hlavní hrdina, mladý Frank, se psychicky zničený vrátil z Korejské války. Kromě tohoto se v příběhu řeší jeho dětství, rodina a především sestra, ale (jak název napovídá) rovněž symbol domova. Nečekal jsem, že mě takto krátký text tak zasáhne... Domov je jednou z těch knih, která ve vás rezonuje ještě dlouhou dobu po přečtení. Díky těm, kteří ji četli se mnou, v únoru se vrhneme na něco veselejšího — na Hostující profesory od Davida Lodge.

Vítám vás v novém roce a těším se na vaše komentáře.

Děkuju za vaše komentáře! :-) A těším se na další v roce 2019.

Knihu Na západní frontě klid, kterou jsem měl na seznamu už od střední školy, jsem konečně dočetl... teda doposlouchal. Rozhodl jsem se totiž pro audioknihu namluvenou Jaroslavem Pleslem. A to byla povedená volba! Bohužel však obsah až tak povedený nebyl. Nemyslím literárně, ale tím, co se odehrávalo za války. Člověk si nikdy pořádně neuvědomí (a ani to moc samo od sebe nejde), jak příšerné a děsuplné věci se na frontě děly. Nicméně se to autorovi povedlo dobře popsat, místy až příliš dobře. Všechny ty mrtvoly, rozstřílená těla, chybějící končetiny, vyhřezlá střeva. Někdy jsem měl sto chutí s knihou předčasně skončit, mám v tomhle celkem kvalitní představivost. Nenapadá mě nic, co bych z literárního hlediska vytknul, je to zkrátka dobrá kniha, která si právem zaslouží dlouholetou pozornost čtenářů.

A jdeme na četbu poslední letošní knihy. Omlouvám se, že jsem nevybral nějakou procházkou růžovou zahradou.

Coelho? Ne, radši knihu. Kdysi jsem tuto hlášku někde viděl a od té doby se mi udržela v hlavě. A taky s ní jsem přistupoval ke knize Alchymista. Mezitím jsem vypozoroval, že existují dva tábory lidí s naprosto odlišným postojem — jednomu kniha změnila pohled na život, druhého otravovala a odradila od další četby tohoto brazilského spisovatele. (Teď trochu egoismu.) Ještě že jsem vymyslel online book club, jinak bych se do Alchymisty asi nepustil. No a do kterého názorového tábora patřím já? Ani do jednoho. Nebavilo mě to číst, bylo to pro mě dost banální a dnes už nemoderní, ale věřím, že v době vydání to musela být pro spousty lidí dost zajímavá četba. Řekl jsem si však, že knihu dočtu, musím vědět, jestli Santiago poklad najde anebo se stane nějaká hloupost. Závěr mě mile překvapil, a proto i zlepšil můj pohled na tento světový bestseller. Alchymistu nebudu nikomu doporučovat, už se k němu nechci vracet, ale jsem rád, že jsem si jej přečetl.

Jdeme na to. Kdo už četl?

Jde se na to.

Dlouho jsem – stejně jako většina z vás – tuto americkou autorku odsuzoval, přiznávám, že bezdůvodně, jen tak z podstaty. Proto jsem si chtěl udělat vlastní názor. Palomino jsem vybral na základě hodnocení čtenářů na Databázi knih – zrovna tato kniha je hodnocena skoro nejlépe. A já s tímto hodnocením musím souhlasit. Četla se mi výborně, těšil jsem se na každé další řádky, naprosto jsem se vžil do děje. Samozřejmě ukáplo i několik slz. Nemůžu říct, že Steel je skvělá spisovatelka, protože jsem četl jen jednu její knihu, ale pokud jsou i ostatní takto dobře napsané, chápu její celosvětový úspěch. Palomino byl pro mě zážitek (až na několik překladových podivností). A jak jsem sám sobě slíbil, podíval jsem se i na film. Pane bože, to byl hrozný zážitek. Jak je kniha dobrá, tak je film špatný. Díky všem, kteří se do online book clubu zapojili a už teď se můžete připravovat na ten říjnový – čeká nás Alchymista od Paula Coelha, ke kterému mám zatím podobný postoj, jako předtím ke Steel.

Tak schválně, co si o tom myslíte?

Online book club není vždy procházka literárním sadem. Někteří z nás to poznali už u Paní Dallowayové. Jak jste si možná všimli, do online book clubu vybírám známé knihy prověřené časem a taky střídám pohlaví spisovatelů. Přiznávám, že Stephenu Hawkingovi „účast“ zajistila skutečnost, že letos v 76 letech zemřel — jinak bych si vybral někoho jiného. Stručná historie času je kniha o vesmíru pro laiky, ale přesto mi přišla poněkud komplikovaná, žádná pohodová četba. Ze začátku se mi zdálo, že všemu budu rozumět, bohužel postupně obsah nabíral na složitosti, a i když se autor snažil o jednoduchost, téma vesmíru zkrátka nejde popsat jako odpočinkový román na víkend. Dost věcí jsem se dozvěděl, ale přesto jich spousta zůstává zahalená. Nakonec mi to vlastně ani nevadí, nepotřebuju znát všechno a všemu rozumět. Když ale člověk čte o vesmíru, najednou mu běžné denní záležitosti přijdou naprosto banální. Ještě bych rád upozornil na životopisy, které jsou na konci a dozvídáme se z nich dost zajímavé podrobnosti o třech významných fyzicích. Stručnou historii času jsem poslouchal jako audioknihu, namluvil ji Filip Švarc — a to se mu dost povedlo! Teď už se ale těším na zářijovou knihu Palomino, bude to jistě o něco jednodušší.

Příběh služebnice jsem si chtěl přečíst od chvíle, kdy jsem osobně potkal Margaret Atwood loni na podzim. Předtím jsem četl knihu Kus temnoty, která mi naprosto učarovala. Příběh služebnice, její asi nejznámější dílo napsané už v roce 1985, popisuje (naštěstí) smyšlenou klerofašistickou totalitu na území USA. Životy všech se zcela změnily, ženy ztratily svá práva, rozdělili je do různých skupin, z nichž každá má jinou funkci a omezení. Hrdinka knihy — služebnice, jejíž jediná úloha je rodit děti, protože klesá porodnost bělošského etnika — vypráví drsný příběh v první osobě. Fredova v častých retrospektivách vzpomíná na život v demokracii a na to, jak se to celé zvrtlo. Kniha působí velmi temně, ale přitom obdivuju Atwood za to, jakým geniálním způsobem vykreslila dystopický svět a pravidla v něm. Například služebnice mohou chodit ven jen v určenou dobu, nesmí číst knihy, pít kávu. Rovněž oceňuju autorčina skvělá přirovnání. Atwood je mistryně! Přestože mám krásné slovenské vydání, knihu jsem poslouchal v audio verzi. Přiznávám obavy z toho, že 12 hodin textu namluvila Zuzana Kajnarová, kterou jsem předtím neznal. Ale už po první kapitole se ukázalo, že je to dobrá herečka, díky čemuž se z poslechu stal kvalitní zážitek. Poslední část pak namluvil Martin Myšička. A pozor! Do audio verze Atwood přidala jednu kapitolu.

Začínáme novou knihu.

Ježíš, nehádejte se tady. :D