Čtenářský klub Cz/Sk discussion

Nechť diskuze o naší vyvolené knize k společnému čtení započne! Jak se vám Osamělost prvočísel od Paola Giordana líbila? Co vás zaujalo? Jak byste charakterizovali hlavní postavy? Bylo tam něco, co podle vás autor nepojal nejťastněji? Těším se na vaše příspěvky!

Pokud jste Osamlost prvočísel ještě nedočetli, nezoufejte, budeme tu i později :D Do té doby vás odkazuji na spoiler free diskuzi: https://www.goodreads.com/topic/show/...

Ani jednu postavu jsem si neoblíbila, což se mi stává málokdy. Bylo těžké se do nich vžít.

Mně se líbí, jak autor do svého díla zakomponoval i to, co ho baví - počítání s prvočísly. Navíc název knihy, který vymyslel redaktor nakladatelství a ne sám autor, se mi zdá velmi výstižný a už sám o sobě podněcuje k přemýšlení. Umíte si představit, že by ta kniha vyšla pod názvem Ve vodě a z vody venku?
Nakonec mě trochu mrzí, že tam toho nebylo víc o Mattiově sestře. Čekala jsem, že po ní začnou zase pátrat a nakonec z toho nic nebylo.

Postavy jsem si taky neoblíbil, ale jak už jsem někde psal, to nevidím jako problém. Můžu číst zajímavou knížku o masovém vrahovi a taky se do něj radši nebudu vžívat :-D

Mě to zaujalo, jsem rád, že jsme právě tuhle knížku vybrali. Přečetl jsem to hodně rychle, což se mi moc často poslední dobou nestává. V porovnání s předchozí knížkou Norské dřevo se mi Prvočísla líbila víc. A líbilo nemyslím ve smyslu, že jsem si užíval, jak vedou své životy a jak řeší situace, spíš mě to trápilo, ale bylo to podané poutavě a hodně k zamyšlení. Obě knížky byly takové pochmurné, zvláštní, jiné... Všechno se řídilo Murphyho zákonem - co se může pokazit, to se pokazí. V Osamělosti prvočísel nebyla snad žádná šťastná a spokojená postava. I ten konec byl správně navolený.

Zajímalo by mě, nakolik se autor inspiroval svým okolím či sebou samým, protože sám pracuje jako fyzik. A mezi vědci, programátory a podobnou sebrankou (sám tam patřím) se vyskytují různá individua (tam taky?). Mimochodem, četli jste někdo něco dalšího od Paola Giordana? Má ještě dvě další knížky myslím. Jak si vedou v porovnání s Osamělostí prvočísel?

Takže za mě fajn čtení. Drželo mě v neustálém protivném napětí stylu "proč sakra neuděláš tohle, proč děláš tamto?", ale to jsem já a oni jsou oni a o tom to bylo :-)

Osamělost prvočísel se mi nakonec líbila. Sice mě zklamávaly postavy příběhu, protože se některým věcem odmítly postavit a život pak byl takový, jaký byl, ale o tom to bylo - o volbách, možnostech a jejich využití/nevyužití. O dávných rozhodnutích a o tom, jestli je někdy změnit. Proč a čeho tím dosáhnout? Kdo chce žít, žije, kdo nechce, existuje, o tom jsem tam četla. A právě to, že se to každým okamžikem mohlo změnit k lepšímu, se mi na celém příběhu líbilo nejvíce.
A asi až po měsíci mi došlo, proč byla Alice zrovna anorektička. Co se psychologie týká, vážně dobré :-)

Joko obvykle se bez okolků pustím do svého hodnocení:

Začátek byl velice intenzivní - první dvě kapitoly dokonale vystihly neskonale trapný sled událostí, kdy se vůbec nic nedaří a vše se neodvratně řítí k záhubě, přestože každé jednotlivé rozhodnutí konáte jak nejlépe umíte. Četly se špatně, protože jsem je musela prožít spol s nimi, nebylo úniku.

Přímo se nabízí porovnání s Norským dřevem (nebojte se ale, vyhnu se spoilerům, pokud jste ND nečetli). Obě dokáží čtenáře vtáhnout do svého neštěstí, získají si nás aniž by se nám museli líbit v typickém slova smyslu. Přesto mi přišlo, že tón knihy byl přece jen jiný, zatímco v ND se postavy snažili zoufale prolomit svoji citovou otupělost, v OP se naopak snažili své intenzivní emoce otupit (Mattia se ale tomuhle zjednodušení docela bouří).

Jak nasvědčuje název, osamělost dvou hlavních postav byla absolutní a těžko překousnutelná. Perspektiva lékaře na jejich psychické problémy byla zajímavá, přesto jsem doufala, že dojde i na léčbu. Zaráželo mě, že se Fabio nesnažil Alici pomoct dřív a nechal to zajít až tak daleko, anorexii měla už od začátku, ale asi se to dá připsat jeho zaslepeností láskou?

Všichi říkáte, že jste si postavy neoblíbili, ale já i docela jo. Sice mě frustrovala jejich neschopnost nalézt šťastný konec a jeich talent si ze dvou možností vždycky vybrat tu špatnou, ale na druhou stranu jsem s nimi upřímně cítila, nebyli cizí a jejich osud mi nebyl lhostnejný.

Celkově se mi to líbilo víc než jsem čekala. Je vždycky dobré na chvilku pobýt v kůži někoho jiného, zvlášť když je jejich zkušenost tak odlišná od mé vlastní. Přesto ale doufám, že do třetice vybereme něco o trochu méně depresivního :)

Na začátku mi docela vadilo, jak se příběhy Alice a Mattia střídaly a bála jsem se, že to tak bude i po zbytek knihy, ale to se naštěstí nestalo. Od jejich seznámení se mi kniha začala líbit, i když ve mně nevzbudila ani jeden pozitivní pocit, pokud nepočítám konec. Ten byl sice úplně jiný, než bych si přála, ale na druhou stranu byl reálný. Alespoň podle mě.

Celou knihou se táhlo neštěstí, a to kolikrát stačilo opravdu málo k tomu, aby se něco změnilo. Je to určitě kniha, která mě neustále vedla k tomu se zamýšlet nad tím, jak každé naše rozhodnutí dokáže ovlivnit všechno ostatní. A zvláště pak věci, které se nakonec rozhodneme neudělat či slova, která nevyslovíme.

Nemohu asi říct, že by mi byly postavy sympatické, ale dokázala jsem se do nich vžít, a proto se mi celou dobu čtení udržel i nepříjemný pocit. Chování jednotlivých postav mě ani tolik nepřekvapovalo, protože podobné případy znám i ve svém okolí, ale zaráželo mě, že se vůbec neřešila Alicina anorexie. Vlastně jsem očekávala, kdy to její tělo už přestane úplně zvládat. Překvapilo mě, že jsem se takové situace nedočkala.

Kdybych měla srovnávat výběr knih, tak se mi Osamělost prvočísel líbila více než Norské dřevo. Měla jsem k příběhu tentokrát o něco blíže a taky mi to přišlo mnohem čtivější.