Michal Pivarči

“Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: „Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!”
― Magdalena Grzebałkowska, Wojenka. O dzieciach, które dorosły bez ostrzeżenia

“Ivan Ivanovich, or John son of John. He is a kind of Russian Mr. Nobody. Like calling someone Jan Kowalski in Poland, Pepík Vondráček in Czechia and John Smith in England. Even the dummy, which flew into space on the Vostok ship before Gagarin, they called Ivan Ivanovich.

And in Stalin's prison camps this was an insult. This is what they called all professors, writers, artists, engineers, party officials, teachers - all intelligentsia. Their fate in that era was most terrible.

Successive waves of purges wiped out at least half of the Russian intelligentsia. They were executed or thrown into gulags. This is how the "monstrous selection of the Stalinist period was carried out," writes former prisoner Wiera Szulc in her memoirs, "which created, it would seem, a new species of people: humble, numb, lacking initiative, silent. The Soviet man was born, homo sovieticus, an individual without even a hint of rebelliousness, but with a great talent for thievery. That's where it's still said that a thief doesn't steal, he just takes what lies wrong. The new Soviet man is a will-less, fearful, lazy man who suffers from the syndrome of silence and the syndrome of the poputchik. He is a man who does not shout his pain from his soul, but whispers it to a stranger on the road. Or he desensitizes it with vodka.”
― Jacek Hugo-Bader, Dzienniki kolymskie

“Każdy mężczyzna, który zdradził ojczyznę, jest wrogiem ludu i winien być ukarany śmiercią lub zsyłką do łagru. Jeśli ten mężczyzna żył z kobietą, także ona jest wrogiem ludu i powinna być wysłana do łagru. Taka kobieta od tej pory nazywa się Członkiem Rodziny Zdrajcy Ojczyzny. Gdyby oboje mieli dzieci, każde z nich staje się wrogiem ludu i musi wraz z matką zostać ukarane zesłaniem, a następnie poddane resocjalizacji w domu dla dzieci wrogów ludu. Może się zdarzyć, że wróg ludu urodzi wroga ludu już w łagrze. Wówczas takie dziecko powinno zostać matce odebrane i przekazane do wyżej wymienionego domu dziecka. Każdy dzień nieletniego wroga ludu musi zaczynać się wspólnym, wesołym okrzykiem: - Dziękujemy, towarzyszu Stalinie, za nasze szczęśliwe dzieciństwo!”
― Magdalena Grzebałkowska, Wojenka. O dzieciach, które dorosły bez ostrzeżenia

“Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.

A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.

Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období’, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé’. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.”
― Jacek Hugo-Bader, Dzienniki kołymskie