Michael

“Téměř všichni jsou obyčejného původu, prostí muži, kteří se nikdy nevzdálili víc než míli od domu, kde se narodili, a to až do dne, kdy přišel nějaký pán, aby si je odvedl do války. Špatně obutí a bídně oblečení pochodují pod svými praporci, často s žádnými lepšími zbraněmi než se srpem či nabroušenou motykou nebo s kyjem, který si sami vyrobili tak, že připevnili kámen ke klacku proužky kůže. Bratři pochodují s bratry, synové s otci, přátelé s přáteli. Slyšeli písně a příběhy, a tak odcházejí s dychtivými srdci a sní o divech, které ve světě uvidí, o bohatství a slávě, které získají. Válka jim připadá jako nádherné dobrodružství, to největší, jaké většina z nich kdy zažije. Pak poznají chuť bitvy. Pro některé je jedno ochutnání vším, co postačí k tomu, aby je to zlomilo. Ostatní pokračují celé roky, dokud neztratí přehled o všech bitvách, ve kterých bojovali, ale dokonce i muž, který přežil stovku bojů, se může zhroutit ve stém a prvním. Bratři se dívají, jak umírají jejich bratři, otcové ztrácejí své syny, přátelé vidí své přátele, jak se snaží udržet v břiše vnitřnosti vykuchané sekerou. Vidí, jak zabíjejí pána, který je tam přivedl, a nějaký jiný pán křičí, že odteď jsou jeho. Jsou zraněni, a když se jim rána teprve napůl zhojí, utrží další. Věčně trpí nedostatkem jídla, jejich boty se rozpadají od ustavičného pochodu, šaty, co mají na sobě, jsou potrhané a ztrouchnivělé a polovina z nich trpí průjmy a kálí si do kaťat, jak pijí špatnou vodu. Když chtějí nové boty nebo teplejší plášť nebo možná jen zrezivělou polopřílbu, musí si ji vzít od mrtvoly, a netrvá dlouho a začnou krást i živým, prostým lidem, v jejichž zemi bojují, lidem úplně stejným, jako byli dřív sami. Zabíjejí jejich ovce a kradou jim slepice a od toho už je jen krůček k tomu, aby začali unášet také jejich dcery. A jednoho dne se rozhlédnou a uvědomí si, že všichni jejich přátelé a příbuzní jsou pryč, že bojují vedle cizinců pod praporcem, který stěží poznávají. Nevědí, kde jsou, nebo jak se dostanou zpátky domů, a pán, za kterého bojují, nezná jejich jména, a přece k nim přijíždí, křičí na ně, aby se zformovali. Aby vytvořili linii s kopími a kosami a naostřenými motykami, aby si hájili své území. A pak se na ně již řítí rytíři, muži bez tváří odění v oceli, a železný hřmot jejich útoku jako by plnil celičký svět… A tehdy se muž zlomí. Otočí se a utíká nebo se plazí přes mrtvoly těch, které zabil, nebo se krade pryč v černi noci a hledá si místo, kde by se mohl ukrýt. Veškeré myšlenky na domov se do té doby vytratí a všichni králové a lordi a bohové pro něj znamenají méně než kus zkaženého masa, který mu umožní přežít další den, nebo měch špatného vína, ve kterém by mohl na pár hodin utopit svůj strach. Dezertér žije ze dne na den, od jednoho jídla ke druhému, spíš jako zvíře než jako člověk.”
― Anonymous