Orange Bleu

“Zdá se, že člověk je svou podstatou váben k určitému řádu, a anarchistou se stává asi teprve tehdy, když se zklamal, když ho život oblafl, když z iluzí zůstalo jen holé strniště.”
― Dagmar Šimková, Byly jsme tam taky

“Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinuli instinkt přežití. Ať je kdekoliv, začne si budovat své vlastní prostředí, ví, jak na to, snáší na nové hnízdo, věčně načepýřená a připravená rvát se s malými a velkými protivenstvími. Každá je starou vojenskou kobylkou, která natahuje ouška při prvním zarachocení táborových bubnů, ale také trochu Messalinou, která ustavičně kuje pikle.”
― Dagmar Šimková, Byly jsme tam taky

“Ve většině jazyků se označuje včerejšek a zítřek odlišnými slovy. V kinyarwandštině, přestože je velmi bohatý a rafinovaný jazyk, se vyjadřují obě tyto temporálnosti stejným slovem: ejo. Udávaný čas se odhaduje podle zákrutů vyprávění, podle časování bychů.”
― Beata Umubyeyi Mairesse, Ejo

“Možná měla nahnutá záda a šedivé vlasy, ale v obličeji tehdy měla laskavost a mír, už tehdy z ní zářilo odevzdané a se vším smířené světlo. Přijetí. Ona s ničím nebojovala, prostě přijala svůj život.
Já nemám ani laskavost, ani mír. Má duše je plná hořkosti. Cítím tu hořkost na jazyku, v krvi, v kostech, hořká chuť zaplnila celý můj život. Jako bych byla zakletá.”
― Ditta Kůtová, Zlá babička