Iveta’s Reviews > Dream and Existence > Status Update

Obrazné formy snu nesou implicitIÚ významy nevědomí. Vpolostínu snového života jim dodávají jakousi kvazi-přítomnost. Právě
přítomnost smyslu ve snu není smysl sám v úplné zřejmostí, neboť
sen se smyslu zároveň zpronevěřuje, jako ho i vyplňuje. Pokud ho
podává, je to vždy ve zředěné podobě.

Chorobná představa vzniká tam, kde subjekt shledává, že svobodný pohyb jeho existence je drcen přítomností kvazivjemu, který ho obklopuje a znehybňuje.

V jistých zkušenostech je však tento vztah porušen: daleký prostor doléhá na blízký, zaplavuje ho ze všech stan masívní přítomností a jakýmsi sevřením, z něhož se nelze vymanit.

V jistých zkušenostech je však tento vztah porušen: daleký prostor doléhá na blízký, zaplavuje ho ze všech stan masívní přítomností a jakýmsi sevřením, z něhož se nelze vymanit.

Bezpečnost, kterou prostor poskytuje, pevná opora, již dává své moci, spočívá na navazování blízkého a vzdáleného prostoru: vzdáleného prostoru, kterým se člověk vyprošťuje, vytrácí. Chce prozkoumat nebo dobýt - a blízkého prostoru odpočinku, důvěrnosti, který máme po ruce.

Bezpečnost, kterou prostor poskytuje, pevná opora, již dává své moci, spočívá na navazování blízkého a vzdáleného prostoru: vzdáleného prostoru, kterým se člověk vyprošťuje, vytrácí. Chce prozkoumat nebo dobýt - a blízkého prostoru odpočinku, důvěrnosti, který máme po ruce.

Zrušením objektivity, která fascinuje bdělé vědomí, a obnovením radikální svobody lidského subjektu, sen paradoxně odkrývá pohyb svobody k světu, který je zároveň výchozím bodem, odkud se svoboda stává světem. Kosmologie snu je počátkem existence samé. Právě tento pohyb samoty a původní odpovědnosti nepochybně označil Herakleitos slavným IDIOS KOSMOS.

IDIOS KOSMOS spícího člověka není konstruován nepřítomností vnímatelných obsahů, nýbrž jejich vypracováním v izolovaný vesmír. Snovy svět není vlastním světem proto, že by tu subjektivní zkušenost nedbala norem objektivity, ale v tom smyslu, který mi patří a zároveň mi ohlašuje moji vlastní samotu.

Sama skutečnost čtení osudu ve snech se od období k období neměnila, stejně jako způsoby luštění, zato se však měnilo zdůvodnění vztahu snu ke světu, chápání, jak může pravda světa předjímat sebe samu a shrnovat svoji budoucnost do obrazu, který ji může podat jen zkaleně a nejasně.

Psychoanalýza nikdy nenechala obrazy promluvit.