Catka’s Reviews > Nihilista na balkonu > Status Update

V zaslaném dokumentu je na str. 22, řádek 19, uvedeno, že „lze očekávat, že intenzita slunečního svitu, dopadajícího na povrch planety, bude po dva až tři roky dosahovat maximálně deseti procent běžného stavu“. Materiál přitom vůbec nespecifikuje , jakým způsobem bude řešeno vyplácení náhrad zemědělcům za pokles výnosů ze zemědělské produkce.

Tretia poviedka - Sebevražda. Nihilista na balkonu - brilantne napísané, ako ostatné, ale táto ma nebavila, ale skôr kvôli téme - výlet do nihilistovej hlavy nie je pekný zážitok.

Druhá poviedka - Jmenuji se Bảo - tiež výborná.

Otec mi asi pětasedumdesát minut v kuse vietnamsky nadával, že se ve mně hluboce zklamal a že dělám ostudu jménu Nguyen, což neni žádná prdel, protože s našim neuvěřitelně běžnym příjmenim to znamenalo, že se kvůli mně právě stydí asi čtyřicet milionů lidí.

jednoduchá metoda, jak bezpečně poznat vietnamský dítě v český třídě, aniž by bylo třeba všem měřit zešikmení vočí – vietnamský dítě bude to, co umí nejlíp česky. Tim se jasně pozná, že je to nějakej cizí element, protože mluvit, a hlavně psát česky bez chyb, neni, vole, normální.

„Tomášku, jak můžeš mít zrovna ty zase čtyřku z diktátu?“ divila se dycky pani učitelka s nepředstíranou upřímností. Jinými slovy se vlastně chtěla zeptat: „Copak může mít nějakej Vietnamec čtyřku z češtiny?“ No, evidentně může, ty náno rasistická.

Prvá poviedka - NIc než pravda - 5 hviezdičiek, extrémne dobre som sa pobavila, smiala som sa hlasno.

Proto začali spekulovat o tom, že bude lepší, když to bude v nějaké slabší zemi, která se nebude schopná bránit případnému tlaku ze strany stálých členů RB. Ideálně v zemi, kde má na místní politiku silný vliv jak Washington, tak Moskva a Peking. Takže se nakonec shodli, že to zůstane u nás. Nějak nemohli přijít na žádný jiný, dostatečně vojensky slabý stát, který se snaží podlézat ne jedné, ale všem velmocím zároveň

Dámy a pánové, já jsem jednoznačně pro maximální transparentnost vůči veřejnosti, ale lidi zase nemůžou vědět všechno, to by byl bordel.

„Napiš ještě něco,“ řekl po chvíli pan Povondra, „nějakou otázku.“
„Jakou?“ ptala se paní Povondrová.
„Nevim. Nějakou, na kterou to nemůže znát odpověď. Nějakou, co třeba nevim ani já.“
„Jako třeba kterej den máme výročí?“