Vlastně nevím, koho chci potkat. Mám všechno. Jsem atraktivní, štíhlá, VŠ, zelenooká blondýna, šťastně vdaná. Překvapí mne ženatý, štíhlý, šarmantní VŠ něčím, co jsem ještě nezažila? Přesně takto zněl inzerát mé kamarádky. Ne, že by nutně potřebovala spát s někým jiným než se svým mužem. Ani netoužila po dobrodružství neprobádaných pohlavních nemocí. Spíš jen chtěla poznat ten novodobý fenomén. Zjistit, proč tolik lidí sedí po nocích u počítače, byť už skutečně žádnou, ale opravdu žádnou práci nemají. A také, přiznejme, chtěla trochu sondovat – opravdu ti naši muži touží po nevěře? Povšimněte si totiž dvou zcela zásadních informací v jejím textu – první je „šťastně vdaná“, druhá je „hledá ženatého“.

Během prvního odpoledne jí přišlo devadesát sedm odpovědí. Devadesát sedm! Skoro sto mužů bylo ve čtvrtek po obědě ochotno podvést svoji ženu s kýmkoliv. Ne, že by se fatálně zamilovali. Dlouho vzdorovali. A pak, vlastně nechtěně, propadli osudové nevěře. Ne, že by potkali svoji nesmírně vzrušující ex. Dokonce ani sekretářka nepřišla do práce bez kalhotek. Neměli tedy ten přímý, vjemový kontakt. Stačila jen fantazie a možnost. Je to ubohé? Nebo se mi to jenom zdá?

Odpovědi jsem posléze četla. Zahrnovaly nabídku ochutnání vína, které ještě „nekoštovala“ – promiňte ten slovník, ale přesně takhle to majitel vinotéky Patrik psal, monte32 hledal mazlivou kočičku, Vašek nabízel diskrétnost a zdraví, pak zasenovaadresa – několikanásobný VŠ se zámkem, který jí plesnivé sýry, zapíjí je starým vínem a jezdí autem bez střechy, protože je prý krize, vtipný si zřejmě připadal, Petr přišel s vyznáním, že miluje oboustranný orál. Dvacetiosmiletému Jirkovi zas chybí tělesný kontakt, protože doma bohužel nemá sex. Zato prý má mimino... Radimova manželka zase nechutně utrácí a naposledy mu dala, když byli nakupovat v Miláně, proto on bytostně touží po ženě, která chce to, co on, animální přitažlivost. Bez peněz. Pochopitelně.

Zajímavé bylo, že někteří muži psali dokonce z oficiálních firemních adres. Poznamenala jsem si je pro svoji příští knihu. Pár z nich dokonce zapomnělo na podmínku „překvapit“ a dožadovali se milého popovídání. Většina z nich však chtěla jediné. Sex.

Hned druhý den, po devadesáti sedmi odpovědích, jsem dohledala výzkum firmy Durex, kde psali, že muži myslí na sex prý až šedesátkrát za den. Nekontrolovaně. Neplánovaně. Samovolně. To není možné. Jak jsou potom schopni normálně fungovat? Ten průzkum musí být nesmysl. Kdybych měla mít jedno téma šedesátkrát během dne v hlavě, jistě bych se nedokázala zaměřit na nic jiného.

I zeptala jsem se zcela na férovku svého partnera. „Ne, to je určitě hloupost, tolik to být nemůže,“ rezolutně odpověděl. „Počkej, vezmem si to příkladem. Tak tedy, poprvé, když jsem se vedle tebe budil. Podruhé u tebe v koupelně, jak sis převlékala tílko. Pak cestou domů jsem si vzpomněl na včerejší večer. Potom u mne doma v šatně, když jsem se převlíkal. Pak když jsem byl se psem, tak tam běžela nějaká dívka. Měla krásné nohy. Pak jsem vařil čaj a napadlo mne, co budem dělat o víkendu. No, a to je vlastně teď. Takže počkej, je půl deváté ráno. A kolikrát že jsem na to myslel?“ Škoda počítat. Vždyť ještě nebyl ani oběd...

Jeden zásadní poznatek mám. Jsou úplně jiní než my. Úplně. Jako ty šachové figurky. Figurky, se kterými se dají hrát jen šachy. Rozhodně ne dáma. Důležité tedy je, naučit se vedle nich koexistovat. A nezkoumat. Neptat se. A hlavně nenechat se nikdy překvapit...