Barbara Nesvadbová's Blog

Moje dcera se konečně začala česat. V devíti letech. Chápete? Za celou předchozí dobu považovala kartáč za úhlavního nepřítele koupelny, mnohem víc nesympatického, než je třeba zubní kartáček. A důvod jejích nových kudrlin je prostý. Kluk.

Ta proklatá snaha zalíbit se opačnému pohlaví nás donutí absolvovat i zcela protivné činnosti. Což neplatí o česání. Pochopitelně. Když si ale jen tak náhodně vzpomenu, tak já jsem od návštěv kin (tma, hluk, smrad) přes nákupy v řeznictví (pro vegetariána opravdu nepěkný zážitek) po výlet do velehor (neznáme se, ale nemám k pohorkám stejný vztah jako třeba k louboutinkám) absolvovala mnohé. Dalo by se na sebeobranu říct, že častá změna partnerů vede k tříbení intelektu. Stále totiž posloucháte něco nového. Také zmenšuje postavu a zvětšuje šatník.

Jen nutno podotknout, že muži mají situaci jednodušší. Opět. Oni mohou kolotoč zamiluji se, vdám-ožením, budu mít dítě zopakovat ne jednou či dvakrát. Klidně třeba pětkrát. Můj dobře vypadající, hodně chytrý pětačtyřicetiletý, čerstvě rozvedený – podruhé – kamarád nedávno básnil o další ideální dívce. Ideální prozatím jen v představách. Byť díky svému postavení a příjmům – ta solventnost zřejmě stále hraje roli – má adeptek stále víc a víc. To, že mu už dvě manželství zkrachovala a na prázdniny přibírá tři děti od tří různých maminek, je zřejmě méně viditelné než jeho pěkný penthouse, tesaná tvář a nesporný intelekt. Nicméně v jeho představách je strop věkový pro novou partnerku dvacet sedm let. Je tedy stejný, jako když se rozváděl minule. Chápete? Jeho věk roli nehraje. Její ano.

Skoro čtyřicet nebo skoro padesát je u mužů prakticky identický popis. Neskutečná nespravedlnost.

Čímž se pomalu dostávám zpátky ke své přítelkyni, o které jsem psala minulý měsíc. Z mužů, kteří ji obklopovali si konečně vybrala. Mladšího a bezdětného. Nemusí tedy dělat víkendovou macechu. Zato řeší reálnou touhu svobodného muže po rodině. „Umíš si to představit, Báro? Kdybych kývla?“ fabulovala jednou večer. „Za tři roky bych byla třikrát rozvedená se čtyřmi dětmi. To by se pak hledalo ještě lépe než dnes. Na rande by mne pak pozval možná tak nekrofil.“ „Děti jsou přece fajn,“ argumentovala jsem slabě. „No jistě, pro někoho, jako je on, ano. On přece nic neriskuje. Jen získá. Zato já vsadím všechno. Nejen tak pofidérní věc, jako je moje postava, ale i lásku vlastních dětí. Pro muže, který je vlastně ještě také dítě. Vždyť on nikdy nic nemusel. Vždycky byl jen syn a bratr. Jinou roli nezná. Nedávno, když na mne volal Miláčku, začal Ma, chápeš Ma...? Tuším, že chtěl říct Mami,“ smála se. Trochu hořce. Pravda... „Je ale možné, což by bylo fajn, že mi tak řekne ještě dvakrát a já se konečně vyléčím ze svého fatherkomplexu,“ uzavřela sarkasticky.

Pracuji od šestnácti. Bez přestávky. Nikdy mne nenapadlo jen tak být. Ani v těhotenství. Doma jsem zůstala dva dny před porodem a počítač zapnula, tuším, když byly mé dceři čtyři dny. Všechny ženy, které mne obklopují, které znám, se kterými se kamarádím a pracuji, jsou na tom stejně. Kromě naší editorky Pavlínky. Ta je schopna psát snad i na porodním sále.

Přes vlastní přesvědčení mi pár mužů v mém životě nabídlo, že mne budou živit. Asi by to zas tak hrozná položka nebyla. Šatit by bylo jistě horší. O botech ani nemluvě. Vždycky mne ale jejich zmínka pobavila. Někdy, když jsem ještě byla vztahovačnější, snad i pohoršila... Jednou ležel nahý po sexu v posteli a se samolibostí sobě vlastní plánoval: „Tak do půl roku můžeme bydlet spolu, když budu u tebe, budeš mít logicky větší domácnost a víc povinností (vnímáte tu úvahu), no, tak prostě přestaneš chodit do té redakce, ale kreslit si stále můžeš, to budeš stíhat, ne?“ Vážně. Přesně takhle jeho věta zněla. Skutečně si myslel, že ta žena, se kterou zrovna spal a které šeptá, že ji miluje, jak patetické, je výtvarná umělkyně...

Ona ale, teď bez ironie, naše vlastní práce jde tak nějak skrz vnímání našich mužů. Nevím, jestli si jí všímat nechtějí nebo na to prostě jen nemají kapacitu. Ale moje nakladatelka, velice úspěšná česká nakladatelka, pracovala prakticky celé své manželství načerno. Existenci redakčních porad prozradila až úderem puberty druhé dcery. Až ve chvíli, kdy on neměl co vyčítat. A moje máma? Vědě se věnovala, až když otec spal, nebo si četl. Až ve chvíli, kdy muž byl nakrmen, pes vyvenčen, úkoly podepsány. A měla výhodu věkového rozdílu. Kdyby byl otec mladší, čekaly by ji jistě ještě sexuální povinnosti.

Zajímalo by mne, zcela vážně, kde by byl dnešní svět, alespoň v rámci střední Evropy, kdyby všechny ty chytré ženy, které znám, nekojily, nevařily a neposlouchaly pracovní problémy a úspěchy svých mužů („Taaak velikého medvěda jsi chytil? Vážně?“). Jak by asi vypadal? Líp? Snad.

Přítelkyně, o které vám často píšu, Karolína, se bude vdávat. Sestěhovávat do nového bytu. S novým bezdětným mužem. Ona a její dvě děti. Jediné, co nebere s sebou, je Filipínka. Ta nenápadná žena, která vždy vyžehlí i spodní prádlo. Karolína je do svého nového muže zcela zamilována. Dokonce s mírně zatajeným dechem líčila, jak byli na návštěvě u staré mamy a on trval na tom, že knedlíky z misky podá ona – osmdesátiletá dáma. Když ho moje Karolína požádala, ať si je podá sám, že maminka je mnohem dál u stolu, odvětil, že mama se zvedne a jemu z ženské ruky prostě víc chutná. No pomoc. Osud Karolíniny právní praxe je právě zpečetěn. Nicméně v chování tohoto prototypu muže je jasně vidět tvrzení Eriky Jong, totiž, že každá žena potřebuje fašistu. My jako pes prahneme po uznání muže, se kterým zrovna máme orgasmus. Byť by jeho intelekt a schopnosti sahaly snad i pod naše kotníky. Jaká bizarnost.

Vždycky jsem pátrala po ideálech. Ale v případě soužití bych jim dala prostor až v další generaci. Ten přerod je v nás, v ženách. Až naučíme sebe, že není nutné dělat všechno, pak to naučíme i je. Zvyknou si. Oni jsou velmi přizpůsobiví...

Milenec mé přítelkyně Šárky má i jiné ženy. Na tomto samotném faktu není nic zas až tak zarážejícího. Zvláštní je, že moje přítelkyně to ví. Toleruje. A právě její tolerance jemu vadí.

Vzpomínám, někdy před zhruba šesti lety, když byl jejich vztah asi roční, se to poprvé stalo. Klasická nepozornost. Poslal jí sms určenou jiné ženě. A tou jinou nebyla jeho manželka.

Šárka tehdy plakala, křičela, zaklínala, snad i černou magii na pomoc přivolala. Scény nebraly konce a shozená kila také ne. On se zapřísahal, sliboval a znovu zapřísahal. Uvěřila mu. A vztah nadále pokračoval. Vztah s přesně vymezenými dopoledními hodinami na sex. Vztah s občasným setkáním s manželem či s manželkou. Vztah plný vášně na straně jedné, rozumu na straně druhé. Ani jeden totiž netoužil po rozvodu. Jak ideální. Jen jednu podmínku onen vztah měl – pro další pokusy v něm nemělo být místo.

Když ale zhruba před týdnem Šárka znovu dostala sms typu „Haničko, tolik toužím po tvém sexy sevření“, nenaštvala se už. Jen mu ji suše přeposlala s notickou, ať si dává větší pozor. A on? Šílel. Prý už ho nemiluje. Nechce jeho přísahy a lži. Netouží po ujišťování, že ona je ta jediná. Divné, že? Zřejmě i nevěra musí mít pravidla. Pravidla, která se nesmějí porušit. Jinak kouzlo zmizí.

Mám neochvějný pocit, že kouzlo musejí mít i rituály. Že když už si vás někdo chce vzít, měl by pokleknout. Když vás někdo chce do postele, měl by svádět. A když chce někdo, kdokoliv, snad i žena, zastávat roli muže, neměla by z ní uhýbat. Ani v rámci vlastní pohodlnosti ne.

Karolína se bude vdávat. Což už jsem vám psala v minulém čísle. Snoubenec přišel s návrhem, že jí svěří naspořené prostředky, ať si tedy vybere prsten. Absurdní, že? Jistě má Karolína lepší vkus než její budoucí manžel. Jistě ano. A určitě znáte případy, kdy žena dostane finanční limit, ať si k těm narozkám něco vybere, když už je teda má... I já o takových lidech četla. Když si však představím, že bych svému partnerovi dala obálku, ať si teda něco koupí... No nevím. Možná novou pneumatiku?

Karolína však byla sarkastická. Jako vždy. Nad mými námitkami o rolích se nepozastavovala. „Jistě, že si ten prsten sama vyberu. Sama si ho i koupím. Určitě totiž budu muset i přidávat. Jen mne tak napadá, pak bych si vlastně mohla sama sebe i vzít.“

Tak tedy sex-appealu plný srpen vám přeji. A nezapomínejte na rituály a na role. Jinak se v tom každodni jistě ztratíme...

V Irvingově Manželství do 158 liber je doslov Alana Leviho. Novinář v něm vzpomíná, jak psal o jejich setkání ve Vídni, jak mu Irving vyprávěl historku, kdy ve Vídni parkoval a nějaký nemilý Rakušan mu při nacouvávání s vlastním mini autem sebral jeho plácek, do kterého se tak marně snažil vecpat. Zápasník Irving nelenil a jal se „své“ místo bránit. Vídeňák se odmítl vzdát. Možná kvůli spisovatelově němčině. Možná pro jeho rozložitý vzhled. Možná proto, že pospíchal. Nicméně neodjel. Irving milého Středoevropana zvedl, vyklepal z něj klíčky od auta, hodil je do blízkého kanálu a pak v klidu zaparkoval své velké auto.

Není to typická historka kladného hrdiny. Jistě ne. A bůhví, jestli se vůbec stala. Spisovatelé si často vymýšlejí. Nebo, řekněme, přibarvují historky. Je to přece jejich profese. A i doktor občas doma používá lékařský žargon. Co však vedlo Leviho, že tento příběh, zmíněný mimo diktafon, zaznamenal do svého interview pro Herald Tribune, to vážně nevím. Snad jedině stres z velkého množství Irvingových čtenářů. Nebo z jeho širokých zad. Ještě zvláštnější je reakce, kterou článek vzbudil. Ty noviny mám ráda. Když však kdekoliv v letadle vidím jejich čtenáře, neočekávala bych mezi nimi jedince, kteří píší do redakce. Těch, kteří musí světu sdělit, jak by se zachovali oni. Jak lépe by jednali. To bych vážně neočekávala. Vždyť ty noviny nejsou skoro vůbec barevné. Nicméně, stalo se. Mnoho dopisů přišlo. Jasně, že strašných. Ubohý spisovatel. Pes by od něj kůrku nevzal. A Levi? Ten se jen divil. Jak typické...

Ono je totiž tak lehké mít vlastní pravdu. Jen tu svoji. Nedávno mne jeden kamarád vztekle okřikl: „K čertu už s tím tvým altruismem. Copak se nemůžeš držet jen módy?“ Jistě bych se mohla rozčilovat, že on v životě nekoupil ani Nový prostor. Také jsem to dělala. Pochopitelně. Jsem velký přítel zkratkovitých reakcí. Jen Lucie v redakci mne promptně zklidnila: „Ale, Baru, vždyť on má pravdu, když ty se života bojíš a myslíš, že charita je východisko, nemusejí to tak vnímat i tvoji blízcí.“ Nemusejí. Měla pravdu. Tu svoji.

Potěšilo mne, že Irving, když později Leviho potkal, nepraštil ho. Ani nezvedl nad kanálem. Já bych to jistě udělala. Jednou jsem prakticky celý týden plánovala, jak kopnu nejmenovaného literárního kritika. Mnoho bezesných nocí mne ten pán stál. Irving však jen poznamenal: „Tenhle novinář mi pomohl lépe se poznat.“ Jméno si nepamatoval. Článek, ten ano...

Tak vám přeji listopad zábavný, aspoň jako jsou Johnovy knihy, a pozor na absolutní soudy, ty se vracejí jako bumerang...

Vlastně nevím, koho chci potkat. Mám všechno. Jsem atraktivní, štíhlá, VŠ, zelenooká blondýna, šťastně vdaná. Překvapí mne ženatý, štíhlý, šarmantní VŠ něčím, co jsem ještě nezažila? Přesně takto zněl inzerát mé kamarádky. Ne, že by nutně potřebovala spát s někým jiným než se svým mužem. Ani netoužila po dobrodružství neprobádaných pohlavních nemocí. Spíš jen chtěla poznat ten novodobý fenomén. Zjistit, proč tolik lidí sedí po nocích u počítače, byť už skutečně žádnou, ale opravdu žádnou práci nemají. A také, přiznejme, chtěla trochu sondovat – opravdu ti naši muži touží po nevěře? Povšimněte si totiž dvou zcela zásadních informací v jejím textu – první je „šťastně vdaná“, druhá je „hledá ženatého“.

Během prvního odpoledne jí přišlo devadesát sedm odpovědí. Devadesát sedm! Skoro sto mužů bylo ve čtvrtek po obědě ochotno podvést svoji ženu s kýmkoliv. Ne, že by se fatálně zamilovali. Dlouho vzdorovali. A pak, vlastně nechtěně, propadli osudové nevěře. Ne, že by potkali svoji nesmírně vzrušující ex. Dokonce ani sekretářka nepřišla do práce bez kalhotek. Neměli tedy ten přímý, vjemový kontakt. Stačila jen fantazie a možnost. Je to ubohé? Nebo se mi to jenom zdá?

Odpovědi jsem posléze četla. Zahrnovaly nabídku ochutnání vína, které ještě „nekoštovala“ – promiňte ten slovník, ale přesně takhle to majitel vinotéky Patrik psal, monte32 hledal mazlivou kočičku, Vašek nabízel diskrétnost a zdraví, pak zasenovaadresa – několikanásobný VŠ se zámkem, který jí plesnivé sýry, zapíjí je starým vínem a jezdí autem bez střechy, protože je prý krize, vtipný si zřejmě připadal, Petr přišel s vyznáním, že miluje oboustranný orál. Dvacetiosmiletému Jirkovi zas chybí tělesný kontakt, protože doma bohužel nemá sex. Zato prý má mimino... Radimova manželka zase nechutně utrácí a naposledy mu dala, když byli nakupovat v Miláně, proto on bytostně touží po ženě, která chce to, co on, animální přitažlivost. Bez peněz. Pochopitelně.

Zajímavé bylo, že někteří muži psali dokonce z oficiálních firemních adres. Poznamenala jsem si je pro svoji příští knihu. Pár z nich dokonce zapomnělo na podmínku „překvapit“ a dožadovali se milého popovídání. Většina z nich však chtěla jediné. Sex.

Hned druhý den, po devadesáti sedmi odpovědích, jsem dohledala výzkum firmy Durex, kde psali, že muži myslí na sex prý až šedesátkrát za den. Nekontrolovaně. Neplánovaně. Samovolně. To není možné. Jak jsou potom schopni normálně fungovat? Ten průzkum musí být nesmysl. Kdybych měla mít jedno téma šedesátkrát během dne v hlavě, jistě bych se nedokázala zaměřit na nic jiného.

I zeptala jsem se zcela na férovku svého partnera. „Ne, to je určitě hloupost, tolik to být nemůže,“ rezolutně odpověděl. „Počkej, vezmem si to příkladem. Tak tedy, poprvé, když jsem se vedle tebe budil. Podruhé u tebe v koupelně, jak sis převlékala tílko. Pak cestou domů jsem si vzpomněl na včerejší večer. Potom u mne doma v šatně, když jsem se převlíkal. Pak když jsem byl se psem, tak tam běžela nějaká dívka. Měla krásné nohy. Pak jsem vařil čaj a napadlo mne, co budem dělat o víkendu. No, a to je vlastně teď. Takže počkej, je půl deváté ráno. A kolikrát že jsem na to myslel?“ Škoda počítat. Vždyť ještě nebyl ani oběd...

Jeden zásadní poznatek mám. Jsou úplně jiní než my. Úplně. Jako ty šachové figurky. Figurky, se kterými se dají hrát jen šachy. Rozhodně ne dáma. Důležité tedy je, naučit se vedle nich koexistovat. A nezkoumat. Neptat se. A hlavně nenechat se nikdy překvapit...

Existoval v mém životě jeden muž, kterého jsem skutečně milovala. Tedy kromě mého otce. Samozřejmě. A teď abstrahujme od možnosti, velmi pravděpodobné, že jsem si lásku v nedospělé touze po romantické iluzi jen namlouvala či okouzlila sebe sama jakousi idée fix.

Tuším, že jsem vám o tomhle konkrétním muži, Michael se jmenuje, bezpočtukrát psala. Dokonce i knížku a film si vysloužil. Ne že by ho to jakkoliv zaujalo...

Ten film jsem dlouho neviděla, zapomněla na něj, až si ho moje dcera, ignorujíc veškeré mé protesty, pustila.

A překvapila mne zásadní otázkou: „Maminko, umíš mi vysvětlit, proč je ta hlavní hrdinka tolik okouzlena tím divným pánem, který ji neustále ignoruje?“ Říkat osmileté holčičce odpovědi typu „Protože on ji nechce...“ mi nepřišlo jako rozumný argument.

Zatímco Bibiana rozvíjela teoretické úvahy na téma, co že je na něm tak speciálního, využila jsem moderních technologií, které tolik, tolik nesnáším a zadala do vyhledavače jméno muže, kterého jsem sedm let neviděla a který mi pokaždé, když se opije, píše ty nejlepší erotické vzkazy, co znám. (Je to Dán. Umí pít. Tzn. ne častěji než jednou do roka. Bohužel.)

Jelikož se teď dá nahlížet do soukromí nejen lidem z televize, ale i burzovním makléřům, našla jsem během necelé hodiny jak CBS televizní rozhovory, kde předvádí charismatického analytika, tak – považte tu obskurnost – i fotky z nedávných dovolených. Fotky, na kterých pochopitelně nebyl sám, ale s přítelkyní.

Jsem tvor nežárlivý. Nepřekvapím vás teď nějakou pěknou scénkou, na kterou bych samozřejmě měla právo jen a jen ve své hlavě. Překvapím vás tou osobou. Malá, tlustá, brýlatá Číňanka.

Reálný, vesnický, večerní šok. Čas otevřít láhev a sníst milku. Případně vyhledat nějaké dávno zapomenuté cigarety. Ta paní, slečna se říct opravdu nedá, pracuje jako senior asistentka. Jsem se dočetla. Rozdíl mezi senior asistentkou a junior asistentkou nebudeme teď řešit... Mně totiž konečně NĚCO doklaplo. V šestatřiceti letech! Pozdě, ale přece, jak se říká. Já totiž vedle Michaela trpěla neustálými komplexy. Že jsem nedovzdělaná, málo hezká, obtloustlá. Syndrom dívky z postkomunistické Prahy, která na londýnském večírku raději nemluví, mi vedle něj vydržel zhruba jednu generaci. A to jsem běžně relativně nestydlivý tvor. Považte, kolik hloupých myšlenek jsem si mohla ušetřit. Při pohledu na jeho a její fotku z pláže je totiž jasné, že pro lásku vzhled opravdu nehraje roli.

Nedávno jsem při hodině angličtiny své dcery neměla co dělat. Divné jsou ty chvíle na kroužcích. Zvykla jsem si být taxikářem, to mne i ba. Ale hodinové zírání na edukaci vlastního potomka je často jen pro silné nervy.

V Berlitzu mají velkou výhodu. Staré noviny. Listováním zapomenutým výtiskem Prague Post – upřímně, netušila jsem, že tahle tiskovina ještě vychází, ta pro Američany fascinující Praha let devadesátých je přece už tak vzdálená – jsem v rubrice Inzeráty narazila na neuvěřitelný požadavek. Hned vedle PIZZY WEST a nabídek rozličných bytů tam jakási česká dívka hledala solventní sperma. Nabízela, že se o dítě sama postará, že ho porodí a provede základní školou. Vše za sumu dle dohody. Prý je vysokoškolačka, modrooká, štíhlá hnědovláska. Značka BABY 2011.

Zpočátku jsem byla v šoku. Ne, nenapadlo mne, že je to podnikavé děvče. Ani jak hrozné věci se jí v oblasti lásky musely stát, že je tak cynickou. Jedinou reakci, kterou jsem měla, byl jakýsi negativní odpor. Vůči ženě. Divné. To se mi ještě nikdy nestalo. Odpor mívám jen vůči mužům. A hadům.

Vždyť ale přece nelze promyšleně naplánovat, porodit a prodat vlastní dítě. Jistěže věřit na lásku a věrnost je trošku naivní. Pro skeptické povahy mého typu až bláhové. Ale inzerovat dělohu plus dalších patnáct let, to už je vskutku bizarní myšlenka. Kdyby si alespoň vybrala Herald Tribune...

O pár týdnů později jsem na konferenci v Miláně potkala čínskou kolegyni. Po povídání o módních a publicistických stránkách jsme se dostaly i na osobní život. „Vy jste tak bláhoví v té Evropě. Stále věříte na lásku. Dokonce se kvůli ní vrháte do celoživotních svazků. A někdy ne jen jednou. V rámci výchovy toužíte po koexistenci s druhým pohlavím, takže se dokážete provdat i několikrát. A z lásky! Ale zamyslete se, prosím. Znáte snad efemérnější pocit, než je zamilovanost?“ Vdaná ta žena je. Jednu dceru má. A velmi spokojeně a šťastně působí. „A z jakého důvodu, když ne z lásky, se tedy vdáváte vy v Asii?“ zeptala jsem se tiše.

„Důvěra je hlavní hodnota,“ odpověděla. „Jistěže nežijeme ve středověku ani v indických kastách. Sňatky nedomlouvají rodiče. Jen my se prostě dohodneme. A důležité samozřejmě je vybrat si muže, který dohodu dodrží. Ale my se nerozvádíme. Není třeba,“ pravila rozhodně. „Také, což je velký rozdíl i oproti americkým ženám, my nemáme problémy s feminismem. Muž se prostě musí postarat o rodinu. Jeho výdělek patří do manželství. Naopak peníze ženy jsou jen její. Zní to dost nerovnoprávně, jasně. Ale má to velké výhody. Oni se totiž pak necítí méněcenní...“

Prizmatem asijského příkladu jsem si vybavila ten cynický inzerát. Ne, že bych si myslela, že ona dívka může být šťastnější než mé dnes již rozvedené, před deseti lety bláhově zamilované spolužačky z vysoké školy, to ne. Ale aspoň je připravena.

Jednoho mého bývalého partnera zavřeli. Ani nevím, na kolik let je odsouzen. Než mi přišel dopis z vězení, dlouho jsem ho neviděla. Skutečně dlouho. První dopis byl milý. Druhý smutný. Třetí láskyplný. Vzpomínal. Dojímal se. Vysvětloval.

Ve své podstatě mne glorifikoval do postavení nejbáječnější ženy svého života. Také psával, že kdyby jen trošku mohl, byl by se mnou. Ne, že bych nerada potkávala své bývalé, je to sice jako procházka strašidelným zámkem, ale já mám poutě ráda.

Napřed jsem neodpovídala. Pochopitelně. Zhruba po měsíci jsem se začala na rukou nadepsané obálky snad i těšit. Vyprávěl o knihách, o cestách, dokonce i o jídle. Vtipně. Mile. Poutavě. Jeho dopisy se začlenily do mého každodne, aniž bych si nějak zásadně všimla. Jen maminka začala být nervózní. Typický psychiatr. „Hlavně mu neodepisuj. Zapřísahám tě. Pánbůh zaplať, že aspoň tohohle máme z krku a nedělá scény.“ Zřejmě by nejraději všechny mé ex šoupla za katr... Ani mé kolegyně nebyly z obálek nijak nadšené. V radách odepsat, či neodepsat se ale značně rozcházely. Pochopitelně hodnotily prizmatem svých vlastních zkušeností. Ty více zklamané radily napsat... Samozřejmě, že ano bylo odpovědí. Jo, tak bláhová stvoření my jsme.

Celkem čtrnáct dopisů jsem poslala. Odepisovala jsem průměrně na každý jeho třetí. Přiznejme, někdy i druhý. A pak jednou sedím u mého milého Liborka na barvě. Kadeřnictví je odpradávna největší drbárna. Možná ty paní, co draly peří, ty mohly mít víc času na povídání. No, a Liborek, oči navrch hlavy – obrazně, pochopitelně – povídá: „Si představ, Baru, že Máru definitivně zabásli. Sedí. Je v lochu. Na osm let. Chápeš to?“ Ta divná modrá věc, která z mých hnědých vlasů dělá vlasy bílé, mi stekla až na záda. Tak jsem se lekla. Nádech. Výdech. „A jak to, prosím tě, víš?“ zmohla jsem se na otázku. „Nooo, nejsi jediná moje klientka, se kterou chodil. Představ si, že Hanka, ta majitelka fitka, o něm vyprávěla, že jí prý píše krásné dopisy. Plánuje. Vzpomíná. Dojímá se. Prý se změnil. Trošku jsem to Hance rozmlouval, ale ona se rozhodla, že mu dá další šanci, a v sobotu za ním jede. Maj návštěvní hodiny.“ Ještě, že v kadeřnictví teče ledová voda. Tomu už se nedá říkat naivita. Že?

Písanka základní školy. Státní. Máma vaří. Táta řídí auto. Máma uklízí. Táta pracuje. I moje dcera přišla domů pohoršená. A to je jí osm let. Teprve. Jen už má ale zažitý zcela jiný model... Když jsem pozorněji pročítala onen výukový sešitek, měla jsem sto chutí podat genderový protest. Jen vlastní lenost mi v tom zabránila. Alespoň v redakci jsem se tedy hlasitě pohoršovala.

A ozval se náš jediný muž, fotograf Martin. „Víš, Baru, problém tvého přemýšlení a následně i tvých vztahů není v tom, že bys neuznávala archetypální role. Ty stejně už dávno neplatí, ani na pískovišti. Ty se prostě jen nechceš smířit s tím, že muž, jakýkoliv, je jen další dítě do rodiny.“ „Jak to myslíš?“ zmohla jsem se konsternovaně na otázku. „Tak, jak žiju. Já také počkám, až nás Alena, moje žena, sbalí na dovolenou. A u bazénu nás všechny natře ochranným krémem. Já si pak hraju s dětmi ve vodě.“ Upozorňuji, že Martin je normální, příčetný, dobře vypadající čtyřicátník. Není retardovaný. A svá slova myslel vážně. Takže „muž  hlava rodiny“ je nesmysl. Něco jako drak z pohádek. Pořád se o něm mluví, nicméně všichni tak nějak víme, že neexistuje. Kde ale brát sexuální přitažlivost vůči muži, který se ptá, kde má ponožky, to bohužel nevím...

A abych nepsala pořád jen o mužích, tak jak jsem se nedávno hrabala starými fotkami. Narazila jsem na kalendář. Plavkový. Svůj. Ty fotky upřímně nesnáším. Jasně, že jsou vyretušované, ale také mi připomínají, že před dvěma lety jsem prostě vypadala líp než dneska. Mnohem líp. Pan doktor, co mi rovnal záda, si neodpustil poznámku, že připomínám šlehačku. Ještě, že neřekl třeba mascarpone... Už skoro devět let nejím. Vážně. Tedy já jím tak jednou týdně. Všechno. Cokoliv. S nadsázkou jsem schopna sníst i lednici. Ani svačiny mé dcery nejsou v bezpečí. A pak zas nic. Nula. Kdysi jsem si říkala, že normálně začnu jíst ve čtyřiceti. S postupujícím věkem jsem hranici o dalších deset let posunula. Nevěřili byste, jak mne baví číst jídelní lístky. Vždycky si představuju, jak asi všechna ta jídla chutnají. Jsem typickým příkladem obsese z těla. Myslím, že za moji fobii nepřímo může moje ultraštíhlá, pažravá maminka. I ve svých sedmdesáti připomíná Twiggy. Na pláži se vždycky směje, říká „zezadu lyceum, zepředu muzeum“. Já už od puberty připomínala spíš přesýpací hodiny. Ze všech stran. A to maminka spořádá vepřo knedlo, zají to třemi punčáky a za dvě hodiny má zas hlad. Okusuju mrkev a znechuceně ji pozoruju. Zhruba už dvacet let...

Jo, a taky nenávidím strojené večeře. Na rande chodím zásadně po deváté večer. Pracovní oběd mne dokáže vykolejit nejméně na týden. Málokdy potkám někoho, kdo mi rozumí. Většinou se lidé spíš pohoršují. Pochopitelně. Přemýšlí totiž hlavou. Ti ostatní. Pochopení jsem nalezla u viceprezidentky Hearstu Kim. Seděly jsme večer nad sedmi zelenými olivami a sledovaly lidi kolem nás, ty lidi s normálním předkrmem, hlavním jídlem a dezertem, a ona najednou rozhodně prohlásila: „Můžem být starý. Ale nemůžem být tlustý.“

Rozhodná slova „Nenávidím sex“ zazněla zcela přesvědčeně z úst mojí přítelkyně Andrey dopoledne u zeleného čaje. „Naštěstí nemusím jiný než manželský provozovat. A po třech letech od radnice je tahle povinnost tak jednou za měsíc.“ Ani si nepovzdechla. Nic. Jen suché konstatování. Na můj nechápavý výraz ve svých úvahách pokračovala. „Pochop, Báro, mně přece vadí i doteky. Líbám tě snad společensky na tvář, když tě vidím? Nelíbám. Přesto tě mám ráda. A svého manžela také. Jen mne prostě netěší provozovat z povinnosti ty směšné pohyby. Nikdy mne to nebavilo. A s věkem se má averze jen horší. Nevím, jak mu to říct. Jistěže má milenky. Neočekávám, že by mi s mým přístupem k jeho tělu byl věrný. Jen nevím, jak mu vysvětlit, že mezi jednou začas a vůbec už nebude žádný rozdíl. Chápeš? Že spolu dál budem žít, vychovávat děti a platit účty. Jen se mne prostě už nebude dotýkat.“ „To nebude akceptovat,“ hlesla jsem. Konverzačně. Jen abych něco řekla.

Upřímně se divím, že Andrein muž zvládá i onu měsíční frekvenci, aniž by protestoval. Aniž by se třeba jen zeptal.

Vzpomínám, že jsem jednou přišla během odpoledního spaní do školky své dcery a mezi postýlkami běhal čtyřletý Martínek jen v tričku a hlasitě povykoval: „Podívejte, holky, co vám ukážu!“ To velké překvapení měl být jeho penis. Má dcera naštěstí spala...

Tuším, že tahle fascinace vlastním údem vydrží mužům i do pozdního věku. Ne, to kecám. Jistě do smrti. Nejen do stáří.

Také jsem ale měla vztahy s muži, se kterými mne nebavilo spát. Vlastně skoro vždycky.

Jiná moje přítelkyně Šárka vymyslela důmyslnou fintu s prášky na spaní. Když už musí, když už se nelze vymluvit a situace je víc než na lámání chleba, začne drtit prášky na spaní. A pak druhý den dělá uraženou. „Vždyť ty jsi zase usnul, miláčku.“ Diví se vyčítavě. Každá žena je skrytou herečkou.

Upřímně, když si to představím, nechtěla bych se tulit ani k muži od Andrey, ani k tomu Šárčinu. Ono vůbec ty představy nahých mužských těl při sexu jsou zrádné. Často hodně neestetické. Asi anonymita chrání. Takže bližší jsou nám lidé, které neznáme. Představit si půvabného muže, kterého člověk zahlédne na ulici, je jistě jednodušší než představit si vlastní rodiče. Ale ani jeho nevidím ve svých fantaziích bez šatů. Ono to nahé klučičí tělo prostě moc sexy není. Žádné. Ba ani socha Davida. A vybavíte si výraz vašeho partnera ve chvíli, když se milujete? Jaký je? Afektovaný? Agresivní? Urputný? Nic dobrého ta slova nevěstí. Všechny víme, že muž soustředící se na vlastní orgasmus má tvář zkřivenou k nepoznání. Ale abych jen nekritizovala. Naštěstí jsem nikdy neviděla sama sebe...

Otázkou zůstává, proč žít s muži, se kterými nás nebaví spát. Z pohodlnosti?

A také, kam ta touha, která nás k nim prve poutala, zmizí. Kde se ztratí? A jak dlouho vlastně vydrží? Všechny dobré vášnivé filmy končí špatně. Naštěstí. Umíte si snad představit, že by spolu ti dva z Hořkého měsíce nebo z Devět a půl týdne žili šťastně až do smrti, chodili společně na obří nákupy do Tesca a mezi uspáváním dětí experimentovali s prošlými jahodami a se šlehačkou? Ne, to přece jen ne.

Potkat někoho, s kým je to fajn, je vzácné. Víc než vzácné. Tak pokud se vám to povedlo, ať vaše zaujetí vydrží aspoň do Dušiček.