Moje dcera se konečně začala česat. V devíti letech. Chápete? Za celou předchozí dobu považovala kartáč za úhlavního nepřítele koupelny, mnohem víc nesympatického, než je třeba zubní kartáček. A důvod jejích nových kudrlin je prostý. Kluk.

Ta proklatá snaha zalíbit se opačnému pohlaví nás donutí absolvovat i zcela protivné činnosti. Což neplatí o česání. Pochopitelně. Když si ale jen tak náhodně vzpomenu, tak já jsem od návštěv kin (tma, hluk, smrad) přes nákupy v řeznictví (pro vegetariána opravdu nepěkný zážitek) po výlet do velehor (neznáme se, ale nemám k pohorkám stejný vztah jako třeba k louboutinkám) absolvovala mnohé. Dalo by se na sebeobranu říct, že častá změna partnerů vede k tříbení intelektu. Stále totiž posloucháte něco nového. Také zmenšuje postavu a zvětšuje šatník.

Jen nutno podotknout, že muži mají situaci jednodušší. Opět. Oni mohou kolotoč zamiluji se, vdám-ožením, budu mít dítě zopakovat ne jednou či dvakrát. Klidně třeba pětkrát. Můj dobře vypadající, hodně chytrý pětačtyřicetiletý, čerstvě rozvedený – podruhé – kamarád nedávno básnil o další ideální dívce. Ideální prozatím jen v představách. Byť díky svému postavení a příjmům – ta solventnost zřejmě stále hraje roli – má adeptek stále víc a víc. To, že mu už dvě manželství zkrachovala a na prázdniny přibírá tři děti od tří různých maminek, je zřejmě méně viditelné než jeho pěkný penthouse, tesaná tvář a nesporný intelekt. Nicméně v jeho představách je strop věkový pro novou partnerku dvacet sedm let. Je tedy stejný, jako když se rozváděl minule. Chápete? Jeho věk roli nehraje. Její ano.

Skoro čtyřicet nebo skoro padesát je u mužů prakticky identický popis. Neskutečná nespravedlnost.

Čímž se pomalu dostávám zpátky ke své přítelkyni, o které jsem psala minulý měsíc. Z mužů, kteří ji obklopovali si konečně vybrala. Mladšího a bezdětného. Nemusí tedy dělat víkendovou macechu. Zato řeší reálnou touhu svobodného muže po rodině. „Umíš si to představit, Báro? Kdybych kývla?“ fabulovala jednou večer. „Za tři roky bych byla třikrát rozvedená se čtyřmi dětmi. To by se pak hledalo ještě lépe než dnes. Na rande by mne pak pozval možná tak nekrofil.“ „Děti jsou přece fajn,“ argumentovala jsem slabě. „No jistě, pro někoho, jako je on, ano. On přece nic neriskuje. Jen získá. Zato já vsadím všechno. Nejen tak pofidérní věc, jako je moje postava, ale i lásku vlastních dětí. Pro muže, který je vlastně ještě také dítě. Vždyť on nikdy nic nemusel. Vždycky byl jen syn a bratr. Jinou roli nezná. Nedávno, když na mne volal Miláčku, začal Ma, chápeš Ma...? Tuším, že chtěl říct Mami,“ smála se. Trochu hořce. Pravda... „Je ale možné, což by bylo fajn, že mi tak řekne ještě dvakrát a já se konečně vyléčím ze svého fatherkomplexu,“ uzavřela sarkasticky.