Pracuji od šestnácti. Bez přestávky. Nikdy mne nenapadlo jen tak být. Ani v těhotenství. Doma jsem zůstala dva dny před porodem a počítač zapnula, tuším, když byly mé dceři čtyři dny. Všechny ženy, které mne obklopují, které znám, se kterými se kamarádím a pracuji, jsou na tom stejně. Kromě naší editorky Pavlínky. Ta je schopna psát snad i na porodním sále.

Přes vlastní přesvědčení mi pár mužů v mém životě nabídlo, že mne budou živit. Asi by to zas tak hrozná položka nebyla. Šatit by bylo jistě horší. O botech ani nemluvě. Vždycky mne ale jejich zmínka pobavila. Někdy, když jsem ještě byla vztahovačnější, snad i pohoršila... Jednou ležel nahý po sexu v posteli a se samolibostí sobě vlastní plánoval: „Tak do půl roku můžeme bydlet spolu, když budu u tebe, budeš mít logicky větší domácnost a víc povinností (vnímáte tu úvahu), no, tak prostě přestaneš chodit do té redakce, ale kreslit si stále můžeš, to budeš stíhat, ne?“ Vážně. Přesně takhle jeho věta zněla. Skutečně si myslel, že ta žena, se kterou zrovna spal a které šeptá, že ji miluje, jak patetické, je výtvarná umělkyně...

Ona ale, teď bez ironie, naše vlastní práce jde tak nějak skrz vnímání našich mužů. Nevím, jestli si jí všímat nechtějí nebo na to prostě jen nemají kapacitu. Ale moje nakladatelka, velice úspěšná česká nakladatelka, pracovala prakticky celé své manželství načerno. Existenci redakčních porad prozradila až úderem puberty druhé dcery. Až ve chvíli, kdy on neměl co vyčítat. A moje máma? Vědě se věnovala, až když otec spal, nebo si četl. Až ve chvíli, kdy muž byl nakrmen, pes vyvenčen, úkoly podepsány. A měla výhodu věkového rozdílu. Kdyby byl otec mladší, čekaly by ji jistě ještě sexuální povinnosti.

Zajímalo by mne, zcela vážně, kde by byl dnešní svět, alespoň v rámci střední Evropy, kdyby všechny ty chytré ženy, které znám, nekojily, nevařily a neposlouchaly pracovní problémy a úspěchy svých mužů („Taaak velikého medvěda jsi chytil? Vážně?“). Jak by asi vypadal? Líp? Snad.

Přítelkyně, o které vám často píšu, Karolína, se bude vdávat. Sestěhovávat do nového bytu. S novým bezdětným mužem. Ona a její dvě děti. Jediné, co nebere s sebou, je Filipínka. Ta nenápadná žena, která vždy vyžehlí i spodní prádlo. Karolína je do svého nového muže zcela zamilována. Dokonce s mírně zatajeným dechem líčila, jak byli na návštěvě u staré mamy a on trval na tom, že knedlíky z misky podá ona – osmdesátiletá dáma. Když ho moje Karolína požádala, ať si je podá sám, že maminka je mnohem dál u stolu, odvětil, že mama se zvedne a jemu z ženské ruky prostě víc chutná. No pomoc. Osud Karolíniny právní praxe je právě zpečetěn. Nicméně v chování tohoto prototypu muže je jasně vidět tvrzení Eriky Jong, totiž, že každá žena potřebuje fašistu. My jako pes prahneme po uznání muže, se kterým zrovna máme orgasmus. Byť by jeho intelekt a schopnosti sahaly snad i pod naše kotníky. Jaká bizarnost.

Vždycky jsem pátrala po ideálech. Ale v případě soužití bych jim dala prostor až v další generaci. Ten přerod je v nás, v ženách. Až naučíme sebe, že není nutné dělat všechno, pak to naučíme i je. Zvyknou si. Oni jsou velmi přizpůsobiví...