Písanka základní školy. Státní. Máma vaří. Táta řídí auto. Máma uklízí. Táta pracuje. I moje dcera přišla domů pohoršená. A to je jí osm let. Teprve. Jen už má ale zažitý zcela jiný model... Když jsem pozorněji pročítala onen výukový sešitek, měla jsem sto chutí podat genderový protest. Jen vlastní lenost mi v tom zabránila. Alespoň v redakci jsem se tedy hlasitě pohoršovala.

A ozval se náš jediný muž, fotograf Martin. „Víš, Baru, problém tvého přemýšlení a následně i tvých vztahů není v tom, že bys neuznávala archetypální role. Ty stejně už dávno neplatí, ani na pískovišti. Ty se prostě jen nechceš smířit s tím, že muž, jakýkoliv, je jen další dítě do rodiny.“ „Jak to myslíš?“ zmohla jsem se konsternovaně na otázku. „Tak, jak žiju. Já také počkám, až nás Alena, moje žena, sbalí na dovolenou. A u bazénu nás všechny natře ochranným krémem. Já si pak hraju s dětmi ve vodě.“ Upozorňuji, že Martin je normální, příčetný, dobře vypadající čtyřicátník. Není retardovaný. A svá slova myslel vážně. Takže „muž  hlava rodiny“ je nesmysl. Něco jako drak z pohádek. Pořád se o něm mluví, nicméně všichni tak nějak víme, že neexistuje. Kde ale brát sexuální přitažlivost vůči muži, který se ptá, kde má ponožky, to bohužel nevím...

A abych nepsala pořád jen o mužích, tak jak jsem se nedávno hrabala starými fotkami. Narazila jsem na kalendář. Plavkový. Svůj. Ty fotky upřímně nesnáším. Jasně, že jsou vyretušované, ale také mi připomínají, že před dvěma lety jsem prostě vypadala líp než dneska. Mnohem líp. Pan doktor, co mi rovnal záda, si neodpustil poznámku, že připomínám šlehačku. Ještě, že neřekl třeba mascarpone... Už skoro devět let nejím. Vážně. Tedy já jím tak jednou týdně. Všechno. Cokoliv. S nadsázkou jsem schopna sníst i lednici. Ani svačiny mé dcery nejsou v bezpečí. A pak zas nic. Nula. Kdysi jsem si říkala, že normálně začnu jíst ve čtyřiceti. S postupujícím věkem jsem hranici o dalších deset let posunula. Nevěřili byste, jak mne baví číst jídelní lístky. Vždycky si představuju, jak asi všechna ta jídla chutnají. Jsem typickým příkladem obsese z těla. Myslím, že za moji fobii nepřímo může moje ultraštíhlá, pažravá maminka. I ve svých sedmdesáti připomíná Twiggy. Na pláži se vždycky směje, říká „zezadu lyceum, zepředu muzeum“. Já už od puberty připomínala spíš přesýpací hodiny. Ze všech stran. A to maminka spořádá vepřo knedlo, zají to třemi punčáky a za dvě hodiny má zas hlad. Okusuju mrkev a znechuceně ji pozoruju. Zhruba už dvacet let...

Jo, a taky nenávidím strojené večeře. Na rande chodím zásadně po deváté večer. Pracovní oběd mne dokáže vykolejit nejméně na týden. Málokdy potkám někoho, kdo mi rozumí. Většinou se lidé spíš pohoršují. Pochopitelně. Přemýšlí totiž hlavou. Ti ostatní. Pochopení jsem nalezla u viceprezidentky Hearstu Kim. Seděly jsme večer nad sedmi zelenými olivami a sledovaly lidi kolem nás, ty lidi s normálním předkrmem, hlavním jídlem a dezertem, a ona najednou rozhodně prohlásila: „Můžem být starý. Ale nemůžem být tlustý.“