Nedávno jsem při hodině angličtiny své dcery neměla co dělat. Divné jsou ty chvíle na kroužcích. Zvykla jsem si být taxikářem, to mne i ba. Ale hodinové zírání na edukaci vlastního potomka je často jen pro silné nervy.

V Berlitzu mají velkou výhodu. Staré noviny. Listováním zapomenutým výtiskem Prague Post – upřímně, netušila jsem, že tahle tiskovina ještě vychází, ta pro Američany fascinující Praha let devadesátých je přece už tak vzdálená – jsem v rubrice Inzeráty narazila na neuvěřitelný požadavek. Hned vedle PIZZY WEST a nabídek rozličných bytů tam jakási česká dívka hledala solventní sperma. Nabízela, že se o dítě sama postará, že ho porodí a provede základní školou. Vše za sumu dle dohody. Prý je vysokoškolačka, modrooká, štíhlá hnědovláska. Značka BABY 2011.

Zpočátku jsem byla v šoku. Ne, nenapadlo mne, že je to podnikavé děvče. Ani jak hrozné věci se jí v oblasti lásky musely stát, že je tak cynickou. Jedinou reakci, kterou jsem měla, byl jakýsi negativní odpor. Vůči ženě. Divné. To se mi ještě nikdy nestalo. Odpor mívám jen vůči mužům. A hadům.

Vždyť ale přece nelze promyšleně naplánovat, porodit a prodat vlastní dítě. Jistěže věřit na lásku a věrnost je trošku naivní. Pro skeptické povahy mého typu až bláhové. Ale inzerovat dělohu plus dalších patnáct let, to už je vskutku bizarní myšlenka. Kdyby si alespoň vybrala Herald Tribune...

O pár týdnů později jsem na konferenci v Miláně potkala čínskou kolegyni. Po povídání o módních a publicistických stránkách jsme se dostaly i na osobní život. „Vy jste tak bláhoví v té Evropě. Stále věříte na lásku. Dokonce se kvůli ní vrháte do celoživotních svazků. A někdy ne jen jednou. V rámci výchovy toužíte po koexistenci s druhým pohlavím, takže se dokážete provdat i několikrát. A z lásky! Ale zamyslete se, prosím. Znáte snad efemérnější pocit, než je zamilovanost?“ Vdaná ta žena je. Jednu dceru má. A velmi spokojeně a šťastně působí. „A z jakého důvodu, když ne z lásky, se tedy vdáváte vy v Asii?“ zeptala jsem se tiše.

„Důvěra je hlavní hodnota,“ odpověděla. „Jistěže nežijeme ve středověku ani v indických kastách. Sňatky nedomlouvají rodiče. Jen my se prostě dohodneme. A důležité samozřejmě je vybrat si muže, který dohodu dodrží. Ale my se nerozvádíme. Není třeba,“ pravila rozhodně. „Také, což je velký rozdíl i oproti americkým ženám, my nemáme problémy s feminismem. Muž se prostě musí postarat o rodinu. Jeho výdělek patří do manželství. Naopak peníze ženy jsou jen její. Zní to dost nerovnoprávně, jasně. Ale má to velké výhody. Oni se totiž pak necítí méněcenní...“

Prizmatem asijského příkladu jsem si vybavila ten cynický inzerát. Ne, že bych si myslela, že ona dívka může být šťastnější než mé dnes již rozvedené, před deseti lety bláhově zamilované spolužačky z vysoké školy, to ne. Ale aspoň je připravena.