Michal Ischia

“Řekl jí, že na Lilu myslí ve dne v noci, ale ne s normální touhou, touha po ní se nepodobá té, kterou zná. Ve skutečnosti ji nechce. Tedy, nechce ji tak, jak obvykle chce ženský, aby je dostal pod sebe, obrátil je, převrátil je, rozpáral je, rozmlátil je, dupal po nich a rozdrtil je. Nechce ji, aby si ji vzal a zapomněl na ni. Chce ji s její bystrou hlavou plnou nápadů. Chce ji s její tvořivostí. A chce ji, ne aby ji zničil, ale aby mu vydržela. Nechce ji, aby ji opíchal, to slovo mu ve spojení s Lilou vadí. Chce ji, aby ji mohl líbat a objímat. Chce ji, aby ho hladila, pomáhala mu, vedla ho, rozkazovala mu. Chce ji, aby viděl, jak se v průběhu času mění, jak stárne. Chce ji, aby s ní věci probíral a aby mu pomáhala věci promyslet. Chápeš? Mluvil o ní tak, jak se mnou, se mnou, se kterou se brzo ožení, nikdy nemluvil. Přísahám, že to tak je. Mumlal: můj brácha Marcello, ten debil Stefano a Enzo se svým prdelním ksichtem, co ty z Liny pochopili? Uvědomili si, o co přišli, o co by mohli přijít? Ne, nejsou na to dost inteligentní. Jen já vím, co ona je, kdo je. Já jsem poznal její pravou povahu. A trpím při pomyšlení, jak se ničí.”
― Elena Ferrante, The Story of a New Name

“She wasn't bitter. She was sad, though. But it was a hopeful kind of sad. The kind of sad that just takes time. ”
― Stephen Chbosky, The Perks of Being a Wallflower

“Střezte se rozčarování, neb dojmy klamou. Takovými, jakými se zdají být, jsou věci jen zřídkakdy. A ženy nikdy.”
― Andrzej Sapkowski

“Bouřlivý pocit nevyhnutelné nepatřičnosti, stav, kdy nemůžete otočit hlavu na druhou stranu, nemůžete stáhnout ruku a neuvědomit si přitom vlastní neklid, nemůžete ho nedat najevo právě tím, že ruku stáhnete, a nedostat se tak do rozporu s klidnou nevinností toho, kdo vás zneklidňuje, nemůžete tím odmítnutím nevyjádřit prudké vzrušení, které se vás zmocnilo, takže se přinutíte zůstat a nechat svůj pohled spočívat na jejích chlapeckých ramenou, na ňadrech s bradavkami vztyčenými zimou, na úzkých bocích a oblých hýždích, na černočerném pohlaví, na dlouhých nohou, něžných kolenou, ladně tvarovaných kotnících, elegantních chodidlech; a děláte jakoby nic, a přitom se děje všechno, teď a tady, v té nuzné a trochu šeré místnosti, uprostřed ubohého nábytku, na drolící se podlaze pocákané vodou, a vám se chvěje srdce a v žilách máte žár.”
― Elena Ferrante, My Brilliant Friend