Arnost Stedry

“Dyk měl ve zvyku pronášet sentence z vlastního kadlubu, které krášlil podvodnými, zpravidla biblickými zdroji. Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v dobách, kdy sbíral po parcích brouky, se ke svým sentencím hlásil („…jak já vždycky říkám“) a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: „Kniha Rút, 4,6“ – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě. Od té doby tak činil pokaždé. „Noc je předzvěstí jitra. Leviticus 2, 10,“ pravil zvedaje se ze židle a opouštěje podnikový večírek. „Kopej v písku a nalezneš sebe sama. Kazatel 17, 5,“ nabádal kolegyni v práci, na niž si dělal zálusk. „Otec mocným hlasem volá, běda, syn jej neslyší. Gilgameš, zpěv třetí,“ utěšoval souseda, který si stěžoval na chování pubescentního potomka.”
― Patrik Ouředník, Case Closed

“Po chvíli se opět vynořil, třímaje v rukou lebku. Na rozdíl od anatomických preparátů, jak je znal Divák ze školy, z obchodů s potřebami pro mediky apod., neměla lebka dolní čelist a nebyla bílá, ale žlutavě zahnědlá. Hrobník ji nastavil proti Divákovi. Po tváři mú přeletěl ironický ušlápnutý úsměv: „Alas poor Yorick, I knew him well, Horatio,“ řekl hrobník. Okolnost, že hrobař zacitoval Shakespeara v originále, Diváka příliš nepřekvapila, jako asi nepřekvapuje ani současného českého čtenáře. Jen pro možné čtenáře budoucí a pro cizince poznamenejme, že inteligent, konající nádenickou práci, je ve vlastech českých zjev značně známý a banální. Kromě sporadičtějších individuálních případů, které nastávají pořád, proběhlo masovější třídní zničení zejména ve dvou vlnách: Po roce čtyřicet osm, kdy se hyeny ujaly vlády a nemohly se nasytit moci, a pak znovu po nezdařené plastické chirurgii roku šedesát osm, či správně šedesátého osmého, kdy se někteří naivkové pokusili přeopravovat tvář Šelmy na lidskou.”
― Jan Kresadlo, Království české a jiné polokatolické povídky

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”
― Jan Kresadlo, Království české a jiné polokatolické povídky

“Odraz vaší tváře v okně sděluje šokující objev v historii vědy: a sice, že svět na jeho nejhlubší úrovni řídí náhody; že věci se nakonec dějí zcela bez důvodu.”
― Marcus Chown, We Need to Talk About Kelvin