Arnost Stedry

“Šel jsem na záchod, vrátím se a Jana mi řekla, že ji od vedlejšího stolu otravovali. Seděly tam takový udělaný lopaty. Bylo mi jasný, že se nemůžu shodit, tak jsem se napil a jednoho z nich jsem hlavou praštil do obličeje. Ostatní se na mě vrhli. Vypadalo to dost blbě, ale vlítl do toho Magor, roztrhl nás a řekl, že si to rozdáme venku. Před hospodou jim oznámil, že já se prát nemůžu, protože jsem hudebník a on nepřipustí, aby se mi něco stalo a vyzval je na řecko-římskej zápas. Řvali smíchy. Viděli Magora, brejličky – posranej intelektuál, se kterým budou hned hotoví. Magor chytil prvního, nasadil mu nelsona a praštil s ním o zem. Tak to šlo jeden po druhým. Nakonec přivedl toho nejhustšího se zkroucenou rukou za zády a musel se Janě omluvit. Magor byl prostě charakterní manažer.”
― Mejla Hlavsa

“Podle jeho názoru by bylo neopatrné se domnívat, že mrtví nemohou nijak ovlivňovat svět, protože mají velkou moc a jejich vliv se nejvíc projevuje na těch, kteří to nejméně tuší. Prohlásil, že lidé nechápou, že to, co mrtví opustili, není sám o sobě žádný svět, ale jen obraz světa v lidském srdci. Zdůraznil, že svět nelze opustit, neboť je věčný bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí věcí v něm obsažené.”
― Cormac McCarthy, The Crossing

“For experimental artists, the goal is often quite different. While the process of creating still ends with a finished work of some sort, the end result is generally unknown. It’s often more about exploring a specific concept, technique, or tool, as opposed to constructing something the artist has envisioned. There are exceptions, of course; this is experimental art, after all.”
― Clif Johnston, Drone, Glitch and Noise: Making Experimental Music on iPads and iPhones

“„Soudruzi, odsuďte mne, nejsem hodna slouti mládežnicí,“ hádal En. Duňa se odhodlávala: Její modré oči se zalily slzami, bylo nutno uznat, že jí to vlastně sluší. Zaplakala. Vlastně ne: Oнa зaйлaкaлa, protože i zaplakala nějak jako ta široká ruská duše. Nevyjádřitelně, ale zřejmě. „Soudruzi,“ pravila svým příjemným hláskem. „Musím se vám k něčemu přiznat. Chtěla jsem vám to říci už dávno, ale neodvažovala jsem se. Neměla jsem prostě odvahu; i teď se bojím, velmi se bojím, hlavně toho, že mě nepochopíte, že vás zbytečně pohorším –“ (pohorším? – to slovo sem jaksi nezapadá, pomyslel si En) – „že ve vás zbytečně vzbudím nenávist. Dlouho jsem to odkládala, ale už dále nemohu žít ve lži: Soudruzi, já věřím v Krista.”
― Jan Kresadlo, Království české a jiné polokatolické povídky