David

“Jedného dňa so sebou priviedli vlastného dozimetristu a násilím otvorili sklad rádioaktívneho odpadu. Prinútili ma tam ísť. Pod namierenou hlavňou samopalu.
Prišiel som v protiradiačnom odeve, v ochranných okuliaroch a rukaviciach. Oni len tak, v uniformách. Zase ten sebavedomý úsmev.
‚Tak to konečne máme, inžinierko,‘ hovorí jeden z nich. ‚Tu ukrývate tie laboratóriá na biologické zbrane!‘
Všetko som pochopil. Oni si naozaj mysleli, že ak obsadia Černobyľ, nájdu tu americkú základňu, v ktorej sa vyvíjajú biologické zbrane. Nebola to žiadna informačná hra. Mysleli to smrteľne vážne. Verili tomu.
„A našli?“
„V momente, ako otvorili ťažké ochranné dvere, dozimetre sa zbláznili. Vyskočili za maximálne merateľné limity. Dozimetrista odtial utiekol. Zostali armádni plukovníci a ich vojaci. Jeden z nich zdvihol holou rukou tubu. Bol to kobalt-60. Začal si ho fotit‘.
Povedal som: ‚Ak náhodou bývate v jednej izbe s týmto šialencom, radšej rovno napíšte svojim ženám. Nech si začnú hľadať nových mužov.‘
Oni: „Geňa, okamžite to polož!“
Všetci utiekli.”
― Tomáš Forró, Spev sirén: Putovanie do srdca ukrajinskej vojny

“O Slovensku samostatném se nemohlo vůbec jednat vážně; zbývala by možnost, aby se stalo autonomním v Uhersku. Ani to nebylo možné podle daných okolností, a tudíž nezbávalo než sjednocení. Malí národové všichni za světové války žádali svobodu a sjenocení. Slovaci a Češi věděli, že sám jsem byl vždy pro Slovensko; svým původem a svými tradicem Slovák, cítím slovensky a pro Slovensko jsem vždy nejen horoval, ale pracoval. (..) Vím dobře jak i rusofil Vajanský, když se jednalo doopravdy, byl pro jednotu, nejinak, jak jeho otec, před tím už Kollár a j. Ale vím také, jak se mnozí Slováci ve svém národním a politickém ponížení utěšovali vidinami bez činů a práce. (..) Za války obživl slovenský romantism mezi Slováky v Rusku. (..) někteří slovenští pracovníci snili o Slovensku samostatném nebo spojeném s Ruskem; ale vyskytli se i lidé, kteří hlásali spojení Slovenska s Polskem a dokonce s Maďarskem. V Moskvě se ustavil hned roku 1915 'Slovensko-ruský spolek paměti Štúra' a v něm se tvorřili pod vedením několika politicky naivních Rusů rozmanité protičeské iluse nejasného a nezralého panslavismu a panrusismu.”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“Dvě události zasluhují zvláštní zmínky. Předně, že naši katolíci postupovali svorně se svobodomyslnými a se socialisty; kdo zná poměr obou směrů v době dřívější, uzná s radostí jednotící sílu osvobozenského hnutí. Katolíci už rok před tím (18. listopadu) usnesli se v Chicagu na memorandu, které bylo určeno papeži Benediktu XV. ; bylo odevzdáno papežskému delegátovi, který počin 'Národního Svazu Českých Katolíků' schválil a slíbil doručit memorandum papeži. V memorandu žádána samostatnost Čechoslovanů a osvobození národa československého v zemích historických a na Slovensku. Sám jsem se zúčastnil katolického sjezdu ve Washingtoně dne 20. června. Objasnil jsem proti starým výtkám své náboženské stanovisko, zejména, jak a proč jsem se stal příkrým odpůrcem toho katolicismu politického, jaký se p%usobením Habsburků vyvinul v Rakousku a Uhersku. Vyslovil jsem se pro rozluku státu a církve podle vzoru amerického. Právě američní katolíci chápali, že nezávislost církve na státu nijak není církvi na závadu. Slíbil jsem, že se přičiním o rozluku bez boje; pokud by při této rozluce šlo o úpravu církevních statků, odmítl jsem konfiskaci. Když se výkonný výbor Národního Svazu Českých Katolíků v Americe usnesl 25. října 1918 vyslat své zástupce do Československé republiky, aby o podstatě rozluky poučili duchovenstvo i katolický lid, uvítal jsem tento ämysl velmi rád (dopisem z 15. listopadu). Dodávám ještě, že také Sdruženie Slovenských Katolíkov v Amerike doporučilo úpravu poměru církve k státu ve smyslu rozluky americké, ovšem se zřetelem na poměry slovenské (ve Wilkes Barre 27. listopadu).”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“„Z armády som sa vrátil bez zubov. Bol december, tridsaťstupňový mráz. Ten chalan bol z Kalifornie... Išli sme ho odprevadiť do hotela. Mal na sebe páperku, teplé zimné rukavice, išiel celý taký zababušený po Moskve a oproti nám ide ruský Váňa – s rozopnutým ovčím kožuchom, s pupkom trčiacim spopod trička, bez čiapky a rukavíc. ‚Ahojte, chlapi!‘ – ‚Ahoj!‘ – ‚A to je kto?‘ – ‚Američan.‘ - ‚Ó, Američan!‘ Podal mu ruku, potľapkal ho po pleci. A išiel ďalej. Prišli sme s ním do izby, Američan mlčí. ‚Šéfko! Čo je?‘ pýtam sa ho. - ‚Ja mám páperku, rukavice a on bol holý. Ale ruku mal teplú. S takou krajinou sa nedá bojovať.‘ A ja na to: ‚Jasné, že nedá. Zahádžeme vás mŕtvolami!”
― Svetlana Alexievich, Zinky Boys: Soviet Voices from the Afghanistan War