Emi’s Reviews > The Membranes > Status Update

Oof. Když už jsem začala lehce ohrnovat nosem nad povídkami (u mě je to vždy hit or miss), začaly být kratší, údernější, syrovější.
Krátké příběhy z hlavy mladého 23letého taiwanského gaye. To, co znamenalo být homosexuálem v devadesátkách. Celou knihou se line fixace na koupání a pachy.
Yearning. Hopelessness. Love.

Intimní vztahy: ofina uzavřena bublina neviditelných lidí a intimita, která mezi nimi vzniká.
Slízávání kapek potu ve čtyři ráno, když dotyčný hraje na klavír Chopina...

Válka skončila: Co budeme dělat po skončení války? Budeme si užívat míru. Opravdu?
Ty*mě*máš*rád,já*nejsem*tvoje.
Krásné, hloubavé o lidském životě, který tak úplně lidský není, ale zoufale se jím snaží být. O tom, nakolik vůbec můžeme využívat fragmenty lidství.
Ubohá Mej-Mej. Jinak než Momo, ale snad i hůř.

Momo. Pláču. Tak tragické a zároveň...s nadějí? Je skoro děsivé, že kniha napsaná v 96, se zdá být docela uvěřitelná jako naše budoucnost. Ale zase, lidé jsou stejní. Korporace nám vládnou stále.

Zdá se, že tohle byl konec tohohle příběhu a zbytek už budou krátké povídky.
Ach, Momo. Chce se mi plakat.

Líbí se mi ta poetická lehkost vyprávění východoasijských autorů, kterou tak trochu my evropané neumíme. Nebo to prostě vnímám jinak.

Jazyk se mi líbí, je to takové bezstarostné i když to popisuje občas hrozné události.
Jsem ve třetině a v podstatě se pořád děje jen expozice. To je ale asi u EA dost obvyklé, aristotelovo schéma tam neproniklo. Ze všech náznaků ale docela trnu a bojim. Ale tak krásně.